Back in town // 02

Ani nevíte, jak moc jsem ráda, za Vaše komentáře u předchozího dílu :-* Jste nej! Užijte si další díl :D

---

Byla jsem neskutečně vděčná, mám na své straně alespoň někoho. Sama bych to zvládala jen těžko. A Veronica byla moje kamarádka a spojenec už od střední. Mohla jsem se na ní spolehnout. Společně jsme naložily mé kufry do jejího auta a mířili k ní domů.

Když jsem se dívala kolem sebe, dálnice, kterou lemují palmy, teplo a dusno všude kolem, rušný noční život L.A., připadalo mi to známé, velmi známé. Nevěděla jsem ale, jestli to byl pořád můj domov.
"Tak jsme tady," zaparkovala Veronica v garáži v domě svých rodičů a vystoupila.
"Vaši jsou tady?" zeptala jsem se. Došlo mi, že by bylo asi trochu komplikované jim vysvětlovat, aby nikde neříkali, že jsem zpátky ve městě, protože se chystám zničit otcovu svatbu.
Veronica protočila oči.
"Máme štěstí, jsou na dovolené, až do té svatby," zasmála se.
"Věděla jsem, že se dřív nebo později zeptáš. Nechceš aby se vědělo, že jsi zpátky ve městě že?" řekla jako by mi četla myšlenky.
"Přesně tak," přikývla jsem.

Vešla jsem za ní do velmi prostorného obývacího pokoje a usadila se na sedačce. Už dlouho jsem tu nebyla, rozhlížela jsem se kolem.
"Moc nekoukej, je to tu stále stejné, jen možná pár nových perských koberců, znáš moji máti," protočila oči.
"Dáš si něco?" kývla hlavou k baru.
"Klidně díky,"
"A co by to mělo být?"
"Výběr nechám na tobě, znáš mě ostatně moc dobře," usmála jsem se a sledovala jak připravuje dvě skleničky.
"Tvé přání je mým rozkazem," uchechtla se.
O chvíli později už mi podávala skleničku a usadila se vedle mě.
"Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi zpátky," objala mě znenadání.
"Chyběl mi tady někdo normální," zasmála se.
"Tak na nás," přiťukla jsem si o její skleničku.
"A na to, ať úspěšně překazíme tu svatbu a otevřeme tvému otci oči," zachechtala se.
"Kéž by," vydechla jsem a zasmála se spolu s ní.
"Ani nevíš, jak moc by se mi ulevilo," podívala jsem se na svou nejlepší kamarádku.
"A jak to chceš vlastně provést?" mrkla na mě.
"Vpadneš tam jako šílená dcera s nožem v ruce a budeš řvát tati, tu si nesmíš vzít?" chechtala se.
"Upřímně? Nemám nejmenší tušení, doufám, že mě brzo něco napadne, protože moc času už nezbývá," povzdychla jsem si a upila ze své skleničky.
"To tedy ne," souhlasila se mnou.

Znovu jsem se napila a přemýšlela, jestli se zeptat nebo ne, měla jsem na jazyku otázku, která mě tam pálila už od té doby, co tu sedíme.

"Co..co Bill? Jak se má?" vypadlo ze mě jakoby mimochodem. I když ve skutečnosti, mě to zajímalo, víc než jsem si připouštěla. Byl to rok, dala jsem mu na výběr a on si vybral. Nebudu lhát, doufala jsem, že odjede se mnou.
"Tušila jsem, že dřív nebo později se na něj zeptáš," skousla si rty.
"Jo," přikývla jsem.
"Byli jsme spolu dva roky a pak jsme se ze dne na den rozešli,"
"Dala jsem mu na výběr a on si vybral..," pokrčila jsem rameny.
"..a ty jsi odjela," doplnila Veronica.
"A já jsem odjela, jo přesně tak to bylo," polkla jsem a ucucla si ze své skleničky.
"Tak mi to řekni, s kým teď je," pobídla jsem jí, abych to měla co nejrychleji za sebou. Umírala jsem touhou vědět, s kým teď můj ex přítel chodí.
"Upřímně, já nevím," pokrčila rameny.
"Jak nevíš?"
"Od té doby co jsi odjela, se Billovi vyhýbám, nechtěla jsem, aby se mě na tebe vyptával a vždyť víš, nikdy jsme spolu velký kámoši nebyli, bavili jsme se jenom kvůli tobě. Takže opravdu nevím s kým teď je a není, dlouho jsem ho neviděla, naposledy někdy před dvěma měsíci ve videopůjčovně."
Ve videopůjčovně, pomyslela jsem si, často jsme si spolu takhle půjčovali filmy.
"No nic, asi bych ti měla ukázat tvůj pokoj, musíš být po té dlouhé cestě z Evropy určitě utahaná," usmála se Veronica.
"To teda jsem," zamumlala jsem a následovala ji.

Dee :-*