Děkuji za komentáře u minulého dílu :-* A obzvláště Ver ^^ takový krásný a dlouhý komentář už jsem dlouho nečetla! Jsi zlatá! :-*
Ráno mě probudilo, když po mě něco malého začalo vesele skákat a oblizovat mi obličej.
"Charlie, ty obludo," zamumlala jsem ospale. Veroničin malý yorkshire si s toho ale nic nedělal a stále po mě vesele poskakoval samou radostí, že mě zase vidí.
"Nemůžeš se jí divit, víš jak tě měl vždycky ráda," vešla do pokoje i Veronica s hrnkem kafe.
"Pro tebe," podala mi.
"Á děkuji, kafe do postele to už jsem nedostala hodně dlouho," usmála jsem se.
"A taky už dlouho nedostaneš," ušklíbla se.
"Vstávej, musíme jít spolu přece nakupovat, když ses mi vrátila," tahala mě z postele.
"Nakupovat? Ani nápad, aby mě tam hned někdo potkal a mohlo se to donést až k otci a té bestii," zakroutila jsem hlavou.
"Ale ty klidně jdi, já zůstanu tady s Charlie a možná se půjdeme mrknout na pláž, samozřejmě tak, aby nás nikdo neviděl," dodala jsem vzápětí, když jsem viděla, že se Veronica nadechuje k slovnímu protiútoku.
"No jak chceš, já ale jdu," vstala a uhladila si krémovou sukni.
"A kup mi něco hezkého," zavolala jsem za ní ještě, než se dveře od pokoje zabouchly.
"To zrovna," slyšela jsem jí zakřičet odpověď.
Ještě hodinu jsem se válela v posteli a hrála si s Charlie, než jsem se donutila sejít dolů a nasnídat se.
Když jsem dojedla bylo už po desáté, sluníčko bylo vysoko na obloze a já najednou zatoužila jít se mrknout na pláž. Kalifornské pláže, ty mi v Evropě chyběly.
Pískla jsem na Charlie a s ní v patách jsem se vydala po schůdkách k zadnímu vchodu do domu, který vedl přímo na pláž.
Charlie vesele pobíhala okolo mě a já si užívala paprsky sluníčka. Na chvíli jsem zavřela oči, pomalu našlapovala po teplém písku a poslouchala šumění moře.
Znovu jsem otevřela oči a pohledem přelétla po horizontu moře. Nádhera. Neskutečná nádhera.
Sedla jsem si do písku, pískla na Charlie, která se okamžitě rozvalila vedle mě a pozorovala vlny. Proč musí být život plný problémů, se kterými se musíme neustále vypořádávat? Protože by to pak ani nebyl život, ušklíbla jsem se. Ale to co čekalo mě, nebylo ani zdaleka lehké. Když jsem nasedala v Římě do letadla, plná odhodlání, nenapadlo mě, že to ve skutečnosti tak lehké, jak se zdá nebude.
"Charlie, ty obludo," zamumlala jsem ospale. Veroničin malý yorkshire si s toho ale nic nedělal a stále po mě vesele poskakoval samou radostí, že mě zase vidí.
"Nemůžeš se jí divit, víš jak tě měl vždycky ráda," vešla do pokoje i Veronica s hrnkem kafe.
"Pro tebe," podala mi.
"Á děkuji, kafe do postele to už jsem nedostala hodně dlouho," usmála jsem se.
"A taky už dlouho nedostaneš," ušklíbla se.
"Vstávej, musíme jít spolu přece nakupovat, když ses mi vrátila," tahala mě z postele.
"Nakupovat? Ani nápad, aby mě tam hned někdo potkal a mohlo se to donést až k otci a té bestii," zakroutila jsem hlavou.
"Ale ty klidně jdi, já zůstanu tady s Charlie a možná se půjdeme mrknout na pláž, samozřejmě tak, aby nás nikdo neviděl," dodala jsem vzápětí, když jsem viděla, že se Veronica nadechuje k slovnímu protiútoku.
"No jak chceš, já ale jdu," vstala a uhladila si krémovou sukni.
"A kup mi něco hezkého," zavolala jsem za ní ještě, než se dveře od pokoje zabouchly.
"To zrovna," slyšela jsem jí zakřičet odpověď.
Ještě hodinu jsem se válela v posteli a hrála si s Charlie, než jsem se donutila sejít dolů a nasnídat se.
Když jsem dojedla bylo už po desáté, sluníčko bylo vysoko na obloze a já najednou zatoužila jít se mrknout na pláž. Kalifornské pláže, ty mi v Evropě chyběly.
Pískla jsem na Charlie a s ní v patách jsem se vydala po schůdkách k zadnímu vchodu do domu, který vedl přímo na pláž.
Charlie vesele pobíhala okolo mě a já si užívala paprsky sluníčka. Na chvíli jsem zavřela oči, pomalu našlapovala po teplém písku a poslouchala šumění moře.
Znovu jsem otevřela oči a pohledem přelétla po horizontu moře. Nádhera. Neskutečná nádhera.
Sedla jsem si do písku, pískla na Charlie, která se okamžitě rozvalila vedle mě a pozorovala vlny. Proč musí být život plný problémů, se kterými se musíme neustále vypořádávat? Protože by to pak ani nebyl život, ušklíbla jsem se. Ale to co čekalo mě, nebylo ani zdaleka lehké. Když jsem nasedala v Římě do letadla, plná odhodlání, nenapadlo mě, že to ve skutečnosti tak lehké, jak se zdá nebude.
Rozhlédla jsem se kolem a došlo mi, že nejsem daleko od místa, kam jsme s Billem často chodívali, když jsme chtěli být sami. Jen my, naše místečko a moře. Milovala jsem ty chvíle, milovala jsem jeho. Ale to všechno už bylo pryč.
Vstala jsem oprášila si šaty a mířila na to místo, kde jsem strávila nejednu hezkou chvíli. Vím, že bych neměla, že bych se měla raději vrátit, aby mě tu náhodou nikdo neviděl, ale prostě mě to tam táhlo jako magnet.
Sedla jsem si na kámen na kterém jsem vždycky sedávala a dívala se na moře. Charlie kolem běhala a vesele štěkala, pak na mě začala z ničehož nic neustále dorážet. Asi už měla procházky dost a těšila se domů.
"Charlie, nech toho, za chvíli už půjdeme," utrhla jsem se na psa.
Charlie si ale nenechala říct a neustále dorážela. Povzdechla jsem si.
"Tak pojď ty otravo," vzdala jsem naděje na další klidné sezení na oblíbeném místě a chtěla se vydat směrem odkud jsme přišli.
To by nám ale nesměla stát v cestě osoba. Osoba se kterou jsem měla tohle místo, neodmyslitelně spjaté. Bill.
Vstala jsem oprášila si šaty a mířila na to místo, kde jsem strávila nejednu hezkou chvíli. Vím, že bych neměla, že bych se měla raději vrátit, aby mě tu náhodou nikdo neviděl, ale prostě mě to tam táhlo jako magnet.
Sedla jsem si na kámen na kterém jsem vždycky sedávala a dívala se na moře. Charlie kolem běhala a vesele štěkala, pak na mě začala z ničehož nic neustále dorážet. Asi už měla procházky dost a těšila se domů.
"Charlie, nech toho, za chvíli už půjdeme," utrhla jsem se na psa.
Charlie si ale nenechala říct a neustále dorážela. Povzdechla jsem si.
"Tak pojď ty otravo," vzdala jsem naděje na další klidné sezení na oblíbeném místě a chtěla se vydat směrem odkud jsme přišli.
To by nám ale nesměla stát v cestě osoba. Osoba se kterou jsem měla tohle místo, neodmyslitelně spjaté. Bill.
Dee :-*
Jé, konečně se tam objevil. Může bejt ráda že nešla nekupovat. Ho snad nerada vidí??
OdpovědětVymazat*Nepředstavitelně hlasitý jekot* Já-jsem-zatraceně-happy! On se tam fakt objevil a to už ve třetím díle! No chápete to?! Ááá Jsem asi cvok ale prostě jsem šťastná, tak co už
OdpovědětVymazatV tuhle chvíli bych mu už visela na krku Tak ať se holka činí Šup, šup! Pusinka sem, pusinka tam a šťastné shledání Může to být jednodušší?
No to teda ne!
OdpovědětVymazatTakhle se díly ukončovat rozhodně nesmí! Víš co to je? Muka! Psychické týrání...
Srdce mi bije jako splašené, oči se neustále vracejí k poslední větě a mozek se modlí, aby tam záhadně vyskákala další a další písmenka.
Jsem smutná, ale opravdu smutná, když si uvědomím, že se prostě dneska nedozvím, co jí řekne.
Jsem opravdu zvědavá, natěšená a taky nervózní z toho, jak to bude probíhat.
Prosím tě, žádné blouznění, žádný zběsilý útěk z Billovy či její strany. Prostě krásný rozhovor a vylití srdíček, anoo? Na tuhle část příběhu jsem čekala a konečně se jí dočkala! Já věděla, proč jsem byla tak netrpělivá, když jsem otevírala celý článek. Víš, nakonec ještě musím říct, že se mi líbí, jak ta postava v části, kdy stejně na to místo šla, ačkoliv tam on nebyl, jednala úplně stejně jako já. Jsem taky takový sadista a takto se citově mučím a trýzním, proto se mi tahle část a popis s magnetem, kterému se člověk jednoduše neubrání, moc líbila. Také mě těší, že se ti můj komentář líbil a že ses nezlobila za jeho délku. Ale mám prostě potřebu a nutkání se rozepsat pokaždé, když mě něco nadchne a já jsem unesená No a teď sakra rychle čtvrtý díl, protože jinak mě máš na svědomí PS: Tak ten střet s Tomem beru zpátky, já se klidně spokojím i s Billem Jen jsem mermomocí chtěla, aby se s jedním z nich potkala.