Tak fajn, vyzvednu tě v osm," znělo mi hlavou, ještě ve chvíli, kdy jsem stála u otevřeného kufru a lámala si hlavu s tím, co si dnes večer obleču, zatímco Veronica mě pozorovala, opřela o rám dveří.
"Nemůžu uvěřit, že jsi mu na to kývla," kroutila hlavou. Povzdechla jsem si.
"Nic to neznamená, je to jenom večeře ano?" podívala jsem se na ní, ale ona tušila, že se to snažím namluvit spíš sama sobě než jí.
"Je to na tobě," mrkla na mě.
"Hlavně aby ses jednou taky bavila, pořád se soustředíš jenom na tu pomstu," usmála se na mě.
"To budu neboj,"
Přesně v osm stálo Billovo auto na příjezdové cestě k domu Veroničiných rodičů. Přesný jako hodinky. U Kaulitzů ojedinělý jev. Usmála jsem se, zatáhla záclonku a chystala se sejít dolů.
"Hezky se bav," mrkla na mě Vernica, když jsme se setkaly na schodech. Jen jsem protočila oči.
"Ahoj, usmála jsem se na Billa, který už stepoval v hale u vchodových dveří.
"A-ahoj," oplatil mi úsměv.
"Moc ti to sluší," sjel můj ohoz od hlavy až k patě. Nakonec jsem ze svých svršků nic vhodného nenašla a musela jsem zabloudit do Veroničiny skříně. Modré splývané letní šaty mi padly jako ulité.
"Díky," zamumlala jsem, když mi dal pusu na tvář.
"Můžeme?" naklonil hlavu na stranu.
"Jistě," přikývla jsem.
"A kam že to..?" chtěla jsem se zeptat, kamže to vlastně jedeme, ale skočil mi do řeči.
"Vím, že se nechceš moc ukazovat na veřejnosti, aby tě nikdo neviděl ve městě a proto jsem našel super řešení," podíval se na mě lišácky, zatímco jsme pomalu vyjížděly od domu.
"Věř mi, nikdo nepovolaný tě tam neuvidí," usmál se pod vousy a věnoval se řízení.
Povzdechla jsem si. Nezbývá mi nic jiného než mu důvěřovat.
Mělo by mi být divné už na začátku, proč jsme nejeli rovnou na dálnici která byla nejrychlejší cestou do centra, ale místo toho jsme projížděli stále stejnou čtvrtí.
Když byl dům Billa a Toma na dohled, došlo mi, že asi něco zapomněla doma.
"Vracíš se pro něco?" otočila jsem se na Billa.
"Ne," odpověděl mi se smíchem a už vjížděl do garáže u svého domu.
"Tak jak mi teda vysvě…?" vykulila jsem oči.
"Ne, ne, to ne," mávala jsem mu před obličejem varovně prstem.
"Ale ano, jdeme na večeři ke mně domů," usmál se zase tím svým úsměvem ála mám něco za lubem.
Kroutila jsem hlavou. To mohl vymyslet jenom Bill. Jasně, že mě tady nikdo neuvidí.
"Tak už pojď, ať to jídlo nevystydne."
"Nemůžu uvěřit, že jsi mu na to kývla," kroutila hlavou. Povzdechla jsem si.
"Nic to neznamená, je to jenom večeře ano?" podívala jsem se na ní, ale ona tušila, že se to snažím namluvit spíš sama sobě než jí.
"Je to na tobě," mrkla na mě.
"Hlavně aby ses jednou taky bavila, pořád se soustředíš jenom na tu pomstu," usmála se na mě.
"To budu neboj,"
Přesně v osm stálo Billovo auto na příjezdové cestě k domu Veroničiných rodičů. Přesný jako hodinky. U Kaulitzů ojedinělý jev. Usmála jsem se, zatáhla záclonku a chystala se sejít dolů.
"Hezky se bav," mrkla na mě Vernica, když jsme se setkaly na schodech. Jen jsem protočila oči.
"Ahoj, usmála jsem se na Billa, který už stepoval v hale u vchodových dveří.
"A-ahoj," oplatil mi úsměv.
"Moc ti to sluší," sjel můj ohoz od hlavy až k patě. Nakonec jsem ze svých svršků nic vhodného nenašla a musela jsem zabloudit do Veroničiny skříně. Modré splývané letní šaty mi padly jako ulité.
"Díky," zamumlala jsem, když mi dal pusu na tvář.
"Můžeme?" naklonil hlavu na stranu.
"Jistě," přikývla jsem.
"A kam že to..?" chtěla jsem se zeptat, kamže to vlastně jedeme, ale skočil mi do řeči.
"Vím, že se nechceš moc ukazovat na veřejnosti, aby tě nikdo neviděl ve městě a proto jsem našel super řešení," podíval se na mě lišácky, zatímco jsme pomalu vyjížděly od domu.
"Věř mi, nikdo nepovolaný tě tam neuvidí," usmál se pod vousy a věnoval se řízení.
Povzdechla jsem si. Nezbývá mi nic jiného než mu důvěřovat.
Mělo by mi být divné už na začátku, proč jsme nejeli rovnou na dálnici která byla nejrychlejší cestou do centra, ale místo toho jsme projížděli stále stejnou čtvrtí.
Když byl dům Billa a Toma na dohled, došlo mi, že asi něco zapomněla doma.
"Vracíš se pro něco?" otočila jsem se na Billa.
"Ne," odpověděl mi se smíchem a už vjížděl do garáže u svého domu.
"Tak jak mi teda vysvě…?" vykulila jsem oči.
"Ne, ne, to ne," mávala jsem mu před obličejem varovně prstem.
"Ale ano, jdeme na večeři ke mně domů," usmál se zase tím svým úsměvem ála mám něco za lubem.
Kroutila jsem hlavou. To mohl vymyslet jenom Bill. Jasně, že mě tady nikdo neuvidí.
"Tak už pojď, ať to jídlo nevystydne."
Dee :-*
On přijel přesně? :O Jak se to stalo?
OdpovědětVymazatTo jsem si mohla myslet, že půjdou k nim domů Jak originální Hlavně, že je to nenápadné
Uuuha romantikuš
OdpovědětVymazatJééé Usmívám se blahem jako blázen. Bill je lišák a parádně to vymyslel. Jsem moc zvědavá, jestli se v domě něco přihodí :P
OdpovědětVymazatTaky mi neustále hlavou vrtá ta pomsta. Nemůžu se dočkat, co si pro nás připravíš Možná by jí v tom mohl trošku pomoci i Bill
A nakonec musím dodat, že se mi moc líbila poznámka o vzácném jevu Kaulitzovy dochvilnosti to jsem se zasmála.
http://www.billboard.com/articles/6190794/fan-army-face-off-final-four
OdpovědětVymazat