Back in town // 06

Nový díl! :D Omluvte tu delší pauzu mezi díly, ale někdy múza prostě stávkuje :-P

---

Než se Tom vyprovodil, slunce už zapadalo za obzor. Když odcházel ujistil mě, stejně jako jeho bratr, že nikomu neřekne, že jsem zpátky ve městě. Mě nezbývalo než jim oběma věřit.
Jinou možnost jsem neměla. Byla jsem vydaná na milost a nemilost upovídaným dvojčatům. Jestli se někde neprořeknou to bude zázrak.
Druhý den jsem se probudila opravdu brzo a mrzutá, když došlo mi, že pořád ještě nevím jak vlastně tu svatbu překazím. Převalovala jsem se v posteli ze strany na stranu a pořád ne a ne na něco přijít.
Když jsem se ráno probudila, přišlo mi, jako bych snad ani oka nezahmouřila. Cítila jsem se unavená a ospalá a to jenom proto, že jsem celou noc přemýšlela, jak překazit tu proklatou svatbu a na nic jsem nemohla přijít.

Sešla jsem dolů do kuchyně a nalila si skleničku pomerančového džusu. S povzdechnutím jsem si sedla na terasu na lehátko a pozorovala sluncem zalitý obzor. Co já budu jenom dneska dělat? Vrtalo mi hlavou. Po městě se moc ukazoval nemůžu, ještě bych mohla potkat nějaké další známé, stačí že o mé přítomnosti už vědí oba dva Kaulitzové.
A pak mě to napadlo. Mohla bych jít navštívit Jenn!
Jenn neboli celým jménem Jennifer byla rodinná známá. Byla to nejlepší kamarádka mámy a táty, ale potom, co máma měla tu osudnou nehodu a táta si našel drahou Tiffany, přestala do našeho domu chodit úplně.
Měla totiž Tiffany ráda asi tolik jako já. Jestli se můžu ještě někomu svěřit se svým plánem kromě Veronicy, tak je to právě Jenn.

Dům byl ještě tichý, bylo taky teprve osm ráno a to normálně Veronica ještě spí. Dokonce ani Charlie jsem tu nikde nezahlédla, takže musela být u Veronicy v ložnici.
Na stole jsem jí nechala lístek, že jsem šla navštívit Jenn, aby neměla starost, kam jsem šla.
Vlasy jsem si stáhla do přísného drdolu vysoko na temeni, což jsem dělala opravdu jenom málo kdy a na nos si nasadila velké sluneční brýle. Takhle mě nikdo nepozná. Tady nosí sluneční brýle celý den kde kdo, nikdy nevíte za kterými se skrývá která celebrita. Nikdo tedy nebude mému looku nebude přikládat výjimku.

Vyrazila jsem pěšky nejkratší cestou kterou jsem znala. Ani ne za 20 minut jsem stála před jejím domem. Bylo něco po deváté a já doufala, že už bude vzhůru. Co si pamatuji, bývala ona vždycky spíše ranní ptáče než noční můra jako já. Stiskla jsem zvonek a hned na to se ozval tón, aby upozornil obyvatele domu, že přišla návštěva.
Netrvalo dlouho, dveře se spěšně otevřely a Jenn se na mě usmála.
"Přejete si?"
V tu chvíli mi došlo, že můj look mě opravdu změnil k nepoznání a sundala jsem si velké sluneční brýle z nosu.
Jakmile mi pohlédla do očí, viděla jsem v těch jejích, že mě poznala.
"Ivy, ty jsi se vrátila," usmála se a pevně mě objala.
"Už to tak vypadá," pousmála se a opětovala jí objetí.
"Jak dlouho jsi zpátky, pojď dál, zrovna jsem si chystala snídani, dáš si se mnou," nechala mě vejít do domu.

"Moc si mě překvapila, Ivy!" objímala mě znovu a znovu Jenn.
"Už jsem ani nedoufala, že by se do města vůbec někdy vrátíš," sedla na naproti mně a daly jsme se do snídaně i konverzace najednou.
"Mám k tomu pár důvodů," pokrčila jsem rameny a nabrala plnou lžičku míchaných vajíček.
"Máš určitě na mysli tu svatbu že?" podívala se na mě.
"Jo, přesně tu," přikývla jsem.
"Nemůžu ho přece nechat aby si tu krávu vzal," řekla jsem jedním dechem a Jenn se začala smát.
"Ta tvoje upřímnost mi chyběla."
"Ale popravdě, ani se ti nedivím, na tvém místě bych asi cítila totéž," souhlasila s mými myšlenkami.

"Už si mluvila s tátou?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Kromě Veronicy, Billa, Toma a tebe nikdo neví, že jsem zpátky ve městě. A doufám, že to tak zůstane až do té svatby."

"Co máš v plánu?" mrkla na mě.
"Po pravdě, ještě pořádně nevím a zatím každý náznak plánu ztroskotal hned v začátcích," přiznala jsem.
"A jestli jí otec stále tam moc zaslepeně miluje jako tomu bylo před rokem, tak tu svatbu překazím jedině zázrakem," posmutněla jsem.
"Držím ti palce, vždyť víš," pohladila mě soucitně po ruce.
"Kdybych věděla, jak ti pomoci, hned bych to udělala, to mi věř. Chybí mi přátelství tvého otce. Od té doby co tam žije Tiffany jsem u vás nebyla."
"Já vím, Jenn," přemýšlím nad tím kudy chodím a nic mě nenapadá, ani nevíš jak hrozný pocit to je, vím, že se otec vrhá po hlavě do propasti a nemůžu s tím nic dělat," povzdechla jsem si.
"Asi už bych měla jít, Veronica už bude určitě vzhůru," začala jsem se zvedat.
"Děkuju za snídani Jenn, moc ráda jsem tě viděla," objala jsem ji.
"Doufám, že se ještě uvidíme, než zase zmizíš někam do světa," usmála se.
"Bez rozloučení bych tentokrát neodjela," oplatila jsem jí úsměv.
"Měj se,"

Vykračovala jsem si směrem k Veroničině domu, nakukujíc za každý roh, aby mě náhodou nikdo neviděl a nepoznal. Už moc příliš lidí ví, že jsem tu a nechci na ten list přidávat další.
Většiny cesty jsem se dívala pod nohy a nedávala pozor kdo jde proti mně.

Když jsem pak tu hlavu pro jednou zvedla, zatrnulo mi. Přímo proti mně běžel Bill se sluchátky v uších a Tomovým černobílým psem po boku. Skousla jsem si ret. Měla jsem si ho všimnout dřív a schovat se za nějaký strom či plot v nějaké zahradě. Ale teď už jsem měla smůlu. Určitě si mě všiml.

Čím blíže byl, tím lépe jsem viděla, jak se mu spocené triko lepí na vypracované tělo. Polkla jsem. Přišlo mi to tak sexy. Bylo mi jasné, že konverzace se nevyhnu. Sakra. Sakra. Sakra.
Už byl ode mě jen pár kroků. Klid Ivy klid, snažila jsem se uklidnit, ale moje splašené srdce bylo tak prudce, že jsem každou chvíli čekala, že mi vyskočí z hrudi a vesele se rozplácne přímo před Billem.
"Ahoj," usmál se na mě zářivým úsměvem a vydýchával se, až se mu hrudník zprudka zvedal.
"Co že jsi tak brzo ráno vyrazila na procházku?"
Odpoutala jsem oči od jeho hrudi a pohledla mu do očí. Dívej se jenom do očí Ivy, jenom do očí. Hlavně ne na to sexy spocené tělo.
"Ale jen tak se procházím," mávla jsem rukou a usmála se jak měsíček na hnoji.
"Co ty?" Grrrrrrr. Na blbější otázku jsem se ho zeptat nemohla. Stojí tu přede mnou v teplákách a v propoceném tričku, sotva popadá dech a já se ho zeptám co dělá? Bravo!
"Byl jsem si zaběhat, ale už to balím, začíná být až příliš velké vedro," setřel si z čela kapičky potu. Udělat to tak elegantně, že nikdo jiný to snad s větší elegancí nemůže udělat. Ani kdyby se set sakra snažil.
"Aha, jo..tak já tě nebudu zdržovat, určitě už se těšíš do sprchy," začala jsem se taktně vzdalovat.
"Ty mě nikdy nezdržuješ," řekl tajemně a s takovým důrazem na to TY.
"Jasně, tak zatím," mávla jsem na pozdrav a otočila se k odchodu.
"Ivy?" Ještě jsem neudělala ani dva kroky, když mě jeho paže chytila za loket a otočil si mě k sobě.
"Ano?" Ach bože. Byl tak blízko.
"Promiň," hned mě pustil, než jsem vůbec stihla říct, že mě to nevadí, právě naopak.
"Já jen nezašla bys třeba dneska na večeři?" řekl a zase se tak kouzelně usmál, že se slovo "NE" v mé slovní zásobně prostě nenacházelo.
"Ráda," zamumlala jsem.

Dee :-*