Attractive danger 2 *11

Děkuji všem, co jsem ještě někdy zajdou, přečtou si a okomentujou i přes mojí ne moc valnou aktivitu :-/ času není hold už tolik! :D

P.S. Ti kdo ještě nehlasovali, anketa je na konci dílu! :D

"Abbie není tvoje dcera?" zamrkal a sledoval mé rty, jako by se z nich snažil sám vyčíst odpověď.

Zakroutila jsem hlavou.
"Mám ji ráda jako vlastní, ale nejsem její matka," potvrdila jsem mu.

"Ani nevíš jaký mi právě teď spadl kámen ze srdce," usmál se a olízl si plné rty. Zhluboka se nadechl.
"To bych už dneska asi nevydýchal," pousmál se.
"Promiň, že jsem ti to neřekla dřív, ale včera si mě pěkně naštval víš, tak jsem tě chtěla chvíli nechat vykoupat v té nejistotě," pokrčila jsem rameny.

---

"Jo včera jsem se choval jako vůl, to přiznávám," ušklíbl se.

"Ale teď je všechno jinak," vydechl a přejel si dlaní po tváři.
"Chodíš s mým bratrem," podíval se na mě znovu tím samým smutným pohledem jako odpoledne, když jsem ho viděla, jak se bavil se Simone.
"To je něco proti čemu nemůžu bojovat, i když bych sebe víc chtěl," zakroutil hlavou a nervózně si zuby přejel po dolním rtu. Pak se na mě otočil a zadíval se mi do očí.
"Ani nevíš jak moc…moc tě miluju," zašeptal a pohladil mě po tváři.
Asi jsem na chvíli přestala snad i dýchat. Opravdu mi říkal, to co jsem slyšela?
"Tome, co..," zamumlala jsem ale přiložil mi prst na rty.

"Pšt, teď mlč," usmál se a přibližoval se k mým rtům.

Lehce se otřel svými rty o mé, ale to už jsem to nevydržela, dlaněmi vjela do jeho vlasů a odhodlaně ho políbila.

Zoufalé a žádostivé, tak by se daly charakterizovat naše polibky. Natiskla jsem se prsy na jeho hruď, odhodlaná pokračovat, ale cítila jsem, že se odtáhl.
"Ale takhle to nejde," zamumlal u mého ucha. Nechala jsem zavřené oči a snažila se nezapomenout to, co se právě stalo. Cítila jsem, jak se s povzdechnutím zvedl a odcházel.

Tak tohle je asi konec, blesklo mi hlavou. Definitivní tečka.

První slzy si našly cestu po mé tváři. Začínalo mi být chladno, když mě Tom neobjímal, dala se do mě zima. Objala jsem si pažemi kolena a nechala průchod svým emocím.

Vzpomněla jsem si na naše první setkání, na to jak jsme se opili v baru a pak se mi před očima objevila Billova tvář. A taky malé Abbie.

Jak už jsem řekla Tomovi, Abbie není moje dcera, ale mám ji ráda jako vlastní. Její matka ji opustila jen co se narodila a nechala její výchovu na Billovi. Bill a Tom.

Viděla jsem je před sebou oba dva. Oba dva jsem měla ráda a moc. Jenže který z nich je ten pravý? Kterého z nich miluju? Zamrkala jsem, abych rozehnala množství slz, které se do nich nekontrolovatelně valilo a zamžourala na moře, jako bych tam snad hledala odpověď.

Po chvíli se do mě dala opravdu velká zima, kterou vítr přivanul od moře. Slzy už mi asi došly a řešení jsem pořád nedokázala. Asi si budu muset napsat na papír. Vstala jsem a pomalu se šourala do hotelu. Když jsem vešla do ložnice, Bill už měl zhasnuto, ale řekla bych, že ještě nespal. Svlékla jsem se, oblečení hodila vedle postele, natáhla si tílko na spaní a lehla si do postele. Jen co jsem se uvelebila a zavřela oči, uslyšela jsem šustění přikrývky.
"Už je ti lépe?" ozvalo se mi hned na to u ucha.
"Cože?" zamumlala jsem. Moje myšlenky byly právě teď někde na bodu mrazu.
"No říkala si, že se jdeš projít, protože tě bolí hlava," objasnil mi.

No ano to je fakt, to jsem mu řekla, došlo mi.

"Jo, už je to lepší," zalhala jsem.
"Nezníš tak, že by ti bylo lépe," řekl soucitně a objal mě kolem pasu. Polkla jsem. Už se mi zase chtělo brečet. Nechci mu lhát. Opravdu ne.
"Vyspi se a ráno bude lépe," zašeptal a políbil mě na krk.
"Jo, asi máš pravdu," pípla jsem.

Druhý den jsem se necítila o nic lépe. Sice jsem se dobře vyspala, ale když jsem si vzpomněla v jaké situaci jsem, všechno bylo znovu zpátky. Na snídani jsem se v jídle jen nimrala a neměla jsem na nic chuť.
Když jsme se vraceli zpátky do pokoje, Bill mi u výtahu navrhl, že jestli se ještě necítím moc dobře, ať klidně zůstanu ještě v posteli. S přikývnutím jsem to přijala. Aspoň budu mít více času na přemýšlení.

Ležela jsem v posteli a koukala do stropu, pak jsem si k tomu pustila i televizi, ale pořád jsem byla, tam kde jsem byla. Tom se sice již rozhodnul, nechce za žádnou cenu bojovat proti svému bratrovi, se kterým se právě shledal a já to chápu.

Jenže je to, to pravé i pro mě?

Co když je pro mě ten pravý on? Nebezpečný mafián se kterým jsem se náhodou seznámila, nebo bych snad měla říkat, že nás svedl dohromady osud?

Když jsem se tehdy rozhodla odjet, myslela jsem, že už se nikdy neuvidíme. A takhle jsou staré rány znovu otevřené, jako by těch pár let ani nebylo.

Nebo Tom rozhodl dobře za nás za oba? Je Bill pro mě ten pravý? Byl tady pro mě, když jsem se vzpamatovávala z rozchodu z jeho bratrem mafiánem, aniž by o tom věděl. Já zase nevěděla, že ten do koho jsem se v Itálii zamilovala je jeho bratr.

A pak je tu malá Abbie. Její pravá matka jí opustila, když byla miminko. Mohla bych jí to udělat a opustit ji, tak jako to udělala ona? Nebo jí prostě vysvětlit, že jsem vyměnila tatínka za strýce? Jak absurdně to zní.

Ach, kdyby mi tu teď někdo řekl, co je správné, co bych měla udělat a hlavně, aby to co nejméně někomu ublížilo, hned bych to udělala.

O hodinu později jsem přecházela po pokoji jako lvice v kleci a snažila jsem se dodat si odvahu. Definitivně jsem se rozhodla a musela jsem jednat, dokud na to mám aspoň trochu kuráže. Zítra už bych to asi nezvládla.
Zabouchla jsem za sebou dveře od pokoje a sbíhala schody. Neměla jsem chuť ani čas čekat na výtah. Při tom čekání bych si to také mohla ještě rozmyslet a to jsem nechtěla riskovat.

Mířila jsem k pláži a sledovala tu rodinnou idylku. Simone na lehátku, pozorovala své dva syny jak společně s Abbie dovádí ve vlnách.

Neskutečně mi trhalo srdce, že tu idylku budu muset zničit. Ale už jsem se rozhodla a pro doufám, že i správně, že toho jednoho dne nebudu litovat.
Za pár minut se dvojčata s Abbie vrátili na lehátka a já věděla, že teď přišla moje chvíle.
"Ehm, Bille, můžeme si promluvit?"

Dee :-*