Attractive danger *22 - KONEC

Ještě opravdu dlouho jsem tam stála schovaná za dveřmi a poslouchala je. Nebo spíš už jenom tak napůl. Pořád mi totiž v hlavě zněla jak Georgova, tak možná ještě víc Tomova slova, že ji miloval. Nebo ji možná miluje ještě pořád a mě měl jenom tak pro pobavení.

Nevěděla jsem, jestli víc řešit to, co řekl Tom, a nebo to, co jsem se dozvěděla od Georga, že je Tom kápo mafiánského gangu.

Zavřela jsem oči a snažila si ujasnit, co jsem právě slyšela.

Zapletla jsem se s mafiánským bossem. Stručně řečeno.

"Uff," opřela jsem se o zeď vedle dveří, kde stále ještě probíhal rozhovor, který jsem už ale raději dál nevnímala. Tohle na mě bylo trochu moc.

Jak mi mohl něco takového zatajit? Chtěl mi to vůbec někdy říct? Nebo chtěl prostě pořád mlčet, dokud neodjedu? To jsou otázky které mi běhaly hlavou jedna za druhou. A pořád dokola.

Z mého přemýšlení, nebo spíše řečeno šoku, mě probral o až zavrzání židlí, když se ti dva zvedali a s největší pravděpodobností mířili ven z místnosti. Tam kde jsem stála já.

---

Rychle jsem ode dveří odskočila a vyběhla schody do patra co nejrychleji a zároveň nejtišeji, jak jsem dokázala.

Shora jsem ještě sledovala jak odcházejí a pak zapadla do ložnice. Opřela jsem se o dveře a tak nějak jsem konečně chápala, do čeho jsem se zapletla.

Najednou jsem se začala bát. S kým jsem se to vlastně zapletla. Nic jsem o něm nevěděla a klidně jsem to nechala dojít tak daleko.

Slepě jsem mu věřila. A teď tohle. Mafiánský boss. Bože já jsem blbá.

Nechala jsem se oblbnout jeho hezkou tvářičkou. Jak jsem si mohla myslet, že by mi mafián říkal pravdu.

Co když ani nikdy neplánoval můj návrat domů? Co když mě tu bude držet jako rukojmí? Co já vím. Začala jsem propadat panice. Toho člověka, se kterým jsem se vyspala jsem absolutně neznala. A vypadá to, že se mi to vymstilo.

Jak se k němu mám teď chovat? Mám dělat, že jsem nic neslyšela? Že nic nevím? Nebo to na něj mám na férovku vybalit? Ještě aby se mi to nevrátilo. Řekne, že když všechno vím, mohla bych to někde říct a zamkne mě tady.

Sakra pes. Co teď mám dělat? Utéct?! Napadlo mě jako první. Už jednou jsem přes ten plot lezla. Sice s jeho pomocí, ale třeba bych si poradila i sama.

Chytla jsem své oblečení, které se tu válelo a naházela ho do svých naštěstí ještě nevybalených tašek. Nebyly zrovna lehké, když jsem je táhle ke dveřím, ale co můžu dělat. Nenechám mu je tady. Vrátila jsem se k oknu, abych se podívala, kde s Georgem jsou.

Seděli na terase, pokuřovali a pokračovali ve své konverzaci. Fajn, kdybych to vzala zadem, mohla bych jim nepozorovaně proklouznout.

Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a povzdechla si. A já k tomu šmejdovi začínala opravdu něco cítit. Nejen že byl skvělý milenec, myslela jsem, že je v něm i kousek dobrého člověka. Do dneška.

Dokonce jsem přemýšlela, že bych mu nabídla peníze, aby se tu vyplatil a mohl odejít se mnou. Ušklíbla jsem se. S tím je po tom co jsem slyšela konec. Lhal mi. Měl tolik příležitostí, aby mi to mohl říct a ani jednu z nich nevyužil.

Otočila jsem se rozhodnutá odejít, už jsem měla ruku na klice, když jsem uslyšela kroky na schodech. Zachvátila mě panika. Vrátila jsem se k oknu a mrkla dolu, abych se ujistila, že Georg sedí na terase sám a kroky tudíž musí patřit jedině Tomovi.

Neměla jsem kam utéct. S hrůzou jsem čekala, kdy se otevřou dveře. Jaký paradox, ještě včera bych za něj dala ruku do ohně a teď se ho bojím.

Srdce jsem měla až v krku, když se klika pohnula a dveře se začaly pomalu otvírat.

"Lauro, spíš?" nakoukla dovnitř Tomova hlava. Když si všiml, že postel je prázdná, otevřel dveře dokořán a vešel dovnitř.

Nechápavě se na mě zadíval, když mě viděl oblečenou a připravenou k odchodu. Polkla jsem a absolutně nevěděla co dělat. Mohla jsem jenom čekat.

"Lauro, co se..," nedopověděl, protože si všiml připravených kufrů vedle dveří. Založila jsem si bojovně ruce na prsa a oplácela mu jeho pohled.

"Tys..tys nás slyšela že?" odtušil z mého chování a svěsil ruce. Jen jsem kývla a couvla pár kroků, když se ke mně přiblížil.

"Jak, jak jsi mi jenom mohl něco takového zatajit?!" řekla jsem a neuhýbala pohledem. Připadalo mi, že když uhnu pohledem, ukážu svojí slabost. A to jsem nechtěla.

"Ty se mě bojíš?" zamumlal jakoby smutně, když jsem před ním ustoupila.

"A co bys čekal?" zakroutila jsem hlavou a čekala, jestli z něj něco vypadne.

"Právě proto jsem nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla, bála by ses mě.

Nechtěl jsem tě vystavovat nebezpečí, ale asi jsem tě stejně nechtě vystavil," podíval se na mě.

"To pořád nevysvětluje to, proč si mi to zatajil, Tome. Chápeš, že já ti věřila?" vykřikla jsem hystericky.

"A pak se zčistajasna dozvím, že jsi úplně někdo jiný, než za koho jsem tě měla?"

Věnoval mi provinilý pohled a přikývl.

"Ona to věděla?" zeptala jsem se.

"Ne," sklopil zahanbeně hlavu.

"Nevěděla nic, vůbec nic," zašeptal a posadil se na rozestlanou postel.

"Odjedeš?"

"Jestli mě necháš a nezabiješ, za to, že teď vím pravdu," ušklíbla jsem se.

"Říkal jsem ti, že bych ti nikdy neublížil," povzdechl.

"Co já vím, nevím, jestli můžu věřit člověku, který mi o sobě neřekl to nejpodstatnější," pokrčila jsem rameny.

"To máš vlastně pravdu," řekl a vstal.

"Hodím tě na letiště."

"Radši bych si vzala taxi, nerada bych aby se opakovalo to co minule," řekla jsem rozhodně.

"Nenechám tě jet samotnou taxíkem, odveze nás Georg, když mi nevěříš," sklonil se a vzal moje kufry do ruky.

Cestou na letiště v autě panovalo naprosté ticho. Georg řídil, Tom seděl vedle něj a já vzadu. Cítila jsem, jak na mě ve zpětném zrcátku neustále pozoruje, ale ignorovala jsem to.

Ten člověk mi lhal, v hodně podstatné věci a to se jenom tak prominout nedá. Jakmile auto zastavilo na letišti, beze slova jsem vystoupila.

Georg mi pomohl vyndat kufry z auta, rychle mě pozdravil, popřál šťastnou cestu a znovu nasedl do auta.

Zůstala jsem tam stát sama s Tomem.

"Pomůžu ti," natáhl se ke kufrům, ale ucukla jsem.

"To zvládnu sama," chytla jsem rukojeti obou kufrů a vyrazila do odletové haly.

Čekala jsem, že půjde za mnou a taky jsem za sebou za chvíli uslyšela jeho šouravé kroky.

Ignorovala jsem to a zastavila se až před světelnou tabulí s odlety.

"Neodjížděj," chytil mě najednou za loket a otočil prudce k sobě.

"Vím, že jsem vůl, že jsem k tobě měl být upřímný a všechno ti to říct, ale prosím tě neodjížděj," těkal očima v těch mých a já cítila, že to co říkala snad opravdu tak i myslí.

"Proč bych neměla?"

"Protože tě miluju," zamumlal a než jsem se probrala z šoku, co že to řekl, na nic nečekal a políbil mě. Tak nějak jinak něž předtím. V tomhle bylo něco víc. Něha, zoufalství snad možná i láska. Váhala jsem, ale nakonec mu polibek oplatila. Věděla jsem totiž, že je poslední. Nedokázala jsem mu odpustit. Určitě ne hned a v nejbližší možné době. Takže mé rozhodnutí odjet nedokázal nikterak změnit. I přesto, co teď řekl. I přesto, že naše city byly vzájemné.

Po chvíli jsem polibek přerušila, ale stále jsem nechávala zavřené oči, chtěla jsem si ten pocit, cítit jeho rty na těch svých uchovat v paměti, co nejdéle. I když mi jeho slova trhala srdce, nemohla jsem zůstat.

"Je mi to líto," zamumlala jsem a nechala ho tam stát.

THE END