Sometimes dreams become real *40

Tak je to tady! Velké finále! 40 díl! 2 631 slov! To je snad můj nejdelší díl vůbec! :D Dala jsem se do toho až včera odpoledne a dneska jsem to psala od tří. Ufff. Pěkná fuška to byla. Ale poslední díl je na světě! :D Doufám, že se Vám bude líbit! :D Každé loučení s povídkou je těžké, ale vždycky si říkám, že povídky končí proto, aby se mohly psát další a další, protože nápadů je stále fůra! A abyste neremcaly, že je to "už" poslední díl, tak zítra se můžete těšit ještě na epilog! :D

Čas neuvěřitelně letěl do Lucasova příjezdu zbývalo jen pár dní a já pořád nevěděla, jak se rozhodnout. Co jsem ale věděla, že za těch pár dní, až Lucas přijede se mnohé změní.

Dusila jsem to v sobě a stále jsem byla na vážkách, jestli si to dítě nechat nebo ne, jak se co nejšetrněji rozejít s Lucasem a co vlastně říct Billovi.

Jestli mu vůbec něco říct.

Neřekla jsem mu že s ním čekám dítě. Od té doby co jsem to zjistila jsme se neviděli, protože on měl spoustu práce ve studiu a neměl stále čas.

Sice mě kolikrát přemlouval, abych se stavila, ale vždycky jsem to nějak sehrála do autu. Vím, že bych mu to asi měla říct, když je otec, ale nemohla jsem.

---

Měla jsem strach. On by určitě dítě nechtěl, je mladý, má rozjetou kariéru a jsem si téměř jistá že by mi řekl ať jdu na potrat. Na který jsem chtěla jít tak jako tak. I když čím více jsem o tom přemýšlela, tím jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli na ten potrat jít.

Začalo mi docházet, že to co ve mně roste, není jen nějaký vetřelec, kterého jsme neplánovaně počali, ať chci nebo ne je to moje a Billovo dítě. Naše dítě. A to přece nemůžu jen tak zabít. Představa celého těhotenství a porodu nejsou zrovna růžové, ale pak až bych držela v náručí toho malého Kaulitze nebo Kaulitzovou, který/á by se na mě díval /a Billovýma očima, to by byl nanejvýš dokonalý pocit. Pocit pro který tohle všechno stojí vytrpět.

Promnula jsem si ztuhlý krk a probrala se ze svých myšlenek. Ve kterých jsem se topila téměř celou pracovní dobu. A tak to bylo pořád nemohla jsem se absolutně soustředit na práci, když jsem měla důležitější věci k řešení.

Podívala jsem se z okna a upila ze skleničky pomerančový džus, který jsem si dneska cestou do práce koupila, protože jsem na něj měla hroznou chuť. Doufám, že už na mě nejdou nějaké těhotenské chutě zavrtěla jsem hlavou a znovu jsem se snažila vžít se do práce, ale to prostě nešlo. Byla jsem myšlenkami stále u dítěte, Billa nebo Lucase. Po chvíli snažení jsem to vzdala a šla jsem raději dříve domů.

Nechtěla jsem ale zase zůstat zavřená v domě a tak jsem se po vydatném obědě vydala po dlouhé době na procházku do parku.

Procházela jsem se po zasněžených cestičkách, okolo laviček, které pod vrstvou sněhu byly sotva vidět a zase pro změnu jsem byla ve svých myšlenkách. Nevím jestli jsem si toho dříve nevšímala, nebo jestli to byla náhoda, ale musela jsem se dívat na děti hrající si vesele na sněhu.

Některé se koulovaly, některé stavěly sněhuláka a já se zasnila a představila si, že za pár let by si takhle mohlo hrát naše dítě.

V létě by si mohlo hrát na písku a stavět si bábovičky a já bych seděla na lavičce a hlídala ho, aby se mu nich nestalo.

Otázka je jestli s tatínkem nebo bez. Probrala jsem se ze snění, až když mi na nose přistála sněhová vločka a nepříjemně zastudila. Až já se rozhodnu tak se mi tak neuvěřitelně uleví.

Vracela jsem se parkem k domovu a napadaly mě zase samá negativa proč si to dítě nenechat. Bill mě nechá, až se to dozví a budu na něj sama.

Takové malé dítě potřebuje neustálou pozornost, potřebuje krmit, přebalovat, celé noci probrečí. A spoustu dalšího. Prostě jsem byla totálně zmatená.

V jednu chvíli jsem byla ochotná si ho i nechat, ale v další jsem si jenom ťukala na čelo, že bych byla blbá, kdybych si ho nechala.

Vrátila jsem se domů, dala si sprchu a něco malého k jídlu a doufala, že zítra možná třeba budu moudřejší.

Doufat jsem mohla, ale ve skutečnosti jsem nebyla o nic moudřejší než večer. V práci jsem byla znovu nesoustředěná jako předešlé dny. O polední pauze jsem se potřebovala trochu protáhnout a tak jsem se vydala s naší sekretářkou Monikou na oběd do blízkého obchodního centra.

Náhoda nebo snad osud nevím, vykládejte si to jak chcete, tomu dal že jsme zrovna procházely okolo obchodu s dětským oblečením.

Jen co jsem ho zaregistrovala povzdechla jsem si.

Nevím jestli jsem ho předtím neviděla schválně, protože jsem ho nepotřebovala, ale tentokrát tam prostě byl. A nutil mě zase opět myslet na to, co mám udělat se svým dítětem.

Stejně jako ty překrásné bílé dupačky s medvídkem ve výloze.

Odolala jsem nutkání jít se na ně dovnitř podívat a představovat si jak by v nich malý Kaulitz asi vypadal a soustředila se na to co mi zrovna Monika horlivě vyprávěla.

Sedly jsme si k jednomu ze stolečků, ujídaly oběd a přitom si povídaly. Dokázala jsem s Monikou dokonce i udržet rozhovor, dokud si vedle nás nesedla maminka s malým miminkem.

Nějaký rozhovor s Monikou jsem úplně vypustila a neustále jí pozorovala, jak vše zvládala. Jak nakrmit dítě, tak sebe a dalších deset věcí okolo.

Nevěděla jsem, jestli na ní doma čeká milující manžel a otec toho dítěte, ale i přesto. Zvládala to všechno úplně bravurně a mě v tu chvíli došlo proč bych to nemohla zvládnout i já, klidně i bez Billa.

Ano, proč bych to nemohla zvládnout? Zvládly to jiné ženy, zvládnu to i já. Budu silná a statečná pro to dítě. Zvládnu to. Najednou jsem cítila, že už jsem se rozhodla. Nechám si ho. Nikdy jsem dítě nechtěla, ale jak se zdá změnila jsem se. Docházelo mi, že tohle dítě jsem chtěla. Bylo to moje dítě. Nedokázala bych jít na potrat. Co nejdříve musím zajít ke svému doktorovi a říct mu, jak jsem se rozhodla.

Usmála jsem se. Konečně jsem se rozhodla. Budu mít dítě. Billovo dítě.

"Adele? Posloucháš mě?" mávala mi Monika rukou před obličejem, když jsem jí absolutně ignorovala.

"Posledních pár dní jsi strašně nesoustředěná, co je s tebou?" dívala se na mě zkoumavě, když jsem jí konečně vrátila pozornost.

"Jsem těhotná," přiznala jsem po pravdě.

"Jsi…cože?" vykulila oči Monika.

"Jo, budu mít malé miminko," usmála jsem se jejímu udivenému výrazu.

"Jéééé opravdu? Tak to gratuluju," usmála se, když se vzpamatovala.

"To musí mít Lucas velkou radost že?"

"To si nemyslím," ušklíbla jsem se.

"Lucas není otcem, rozešli jsme se,"řekla jsem stručně. Tak velká kamarádka s ní nejsem, abych jí vysvětlovala, že Lucas ještě netuší, že se rozcházíme.

"Ach to jsem nevěděla," omlouvala se hned.

"Ne, to je v pohodě," pousmála jsem se a byla jsem vděčná, že se neptala na pravého otce.

Když jsme se vrátily do kanceláře práce mi jako zázrakem šla od ruky skoro úplně sama. Sice tu ještě byl ten rozchod, ale to už zvládnu levou zadní.

Tohle rozhodnutí bylo mnohem těžší. Změní prakticky celý můj dosavadní život. I když jsem se trochu obávala následujících týdnů a měsíců, neskutečně se mi ulevilo, že konečně vím, co chci a za čím si stojím. Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, že budu čekat dítě a ještě se na něj i těšit asi bych si zaťukala na hlavu a myslela si, že je blázen. Ale světe div se, i takové věci se v životě stávají.

Druhý den jsem už od rána měla mnohem lepší náladu. O polední pauze jsem se znovu vydala na oběd do nákupního centra, ale tentokrát bez Moniky. Dala jsem si svůj oblíbený salát s kuřecím masem a znovu se dala do přemýšlení o svém životě. Tentokrát už ale ne tak usilovně.

Zítra večer se měl Lucas vrátit ze služební cesty a já se s ním mohla konečně rozejít. Nebudu mu říkat nic o dítěti, natož o Billovi. Sám už určitě viděl, že náš vztah už dlouho nebyl to co dřív.

To že jsem potkala Billa byla už jen shoda náhod. I kdybychom se nepotkali, stejně bych se s Lucasem dřív nebo později rozešla.

Další věc která mě tížila jsem ještě víc než ten rozchod bylo, jestli mám Billovi o tom dítěti říct nebo ne.

Na jednu stranu jsem chtěla, strašně moc a má na to vlastně i jako jeho otec právo, ale na druhou se neskutečně bojím jeho odmítnutí.

Už dost přemýšlení, musím to vzít hezky popořadě nejdříve ten rozchod s Lucasem a pak se uvidí. Po dobrém obědě jsem jsem vyrazila zpátky do kanceláře, ale cestou jsem znovu zavadila o ten krámek s oblečením pro miminka.

Dupačky s medvídkem, na které jsem včera koukala tam stále ještě byly. Usmála jsem se.

Neváhala jsem ani sekundu, jestli je mám koupit. Sice jsem ještě nevěděla, co to bude, a ještě si asi nějakou chvíli počkám, než to budu vědět, ale dupačky byly bílé takže se hodily jak pro holčičku tak i pro chlapečka. Po chvíli už jsem z obchodu vycházela jak s dupačkami v tašce, tak s myšlenkou na to, že to je první věc, co jsem pro to malé koupila.

Další den když jsem seděla v obýváku a uslyšela přijíždět Lucasovo auto, byla jsem v klidu, žádný stres. Už jsem neměla strach se s ním rozejít. Teď jsem měla strach z jiných věcí, z věcí které mě v dohledné době čekají.

Klíče zarachotily v zámku a hned na to se rozsvítilo světlo v chodbě. Slyšela jsem jak se zouval a za chvíli se objevil v obývacím pokoji, kde jsem seděla.

"Ahoj," pozdravili jsme se zároveň.

"Jaká byla cesta?" zeptala jsem se, ale cítila jsem takové to dusno mezi námi. Dusno, které naznačoval, že se něco blíží. Že se blíži konec.

"Relativně dobrá," pokýval hlavou a položil tašku vedle pohovky.

"Když tu tak čekáš, usuzuju, že si chceš promluvit hned že ano?" dovtípil se.

"Ano přesně tak," dala jsem mu za pravdu.

"Dobře, tak ehm já začnu," posadil se naproti mně do křesla.

"Adele, opravdu mě moc mrzí, to jak jsem se v poslední době choval, neměl jsem na tebe čas, pořád jsem byl v práci, ty jsi tu byla celé dny sama a…" přejel si dlaní přes čelo.

"A moc se ti za to omlouvám, vím, že to tak dříve nebylo, ale prostě sama víš, že toho teď mám hodně, zlato moc bych si přál abys mi to odpustila a bylo by to všechno zase jako dřív," omlouval se.

"Lucasi, ráda bych, ale už to není možné," podívala jsem se mu zpříma do očí. Odhodlaná to teď a tady rozseknout jednou pro vždy.

"Není možné?" zamrkal překvapeně. Asi čekal, že mu vše odpustím a on si vesele půjde zase do práce.

"Ano, není to možné. My oba víme, že práce je pro tebe na prvním místě, věnuješ jí svůj veškerý čas a mezi námi dvěma, už to prostě delší čas není takové jaké to bývalo dřív, to nemůžeš popřít."

"To ona ale může se to zlepšit, opravdu," snažil se zachránit něco, co už se zachránit nedalo.

"Ne, Lucasi, už je příliš pozdě," povzdechla jsem si.

"A proto si myslím, že bychom se měli rozejít," řekla jsem do ztichlého domu, ty slova, které jsem měla říct už dávno.

Jen sklopil hlavu a přikývnul.

"Jestli si to tak přeješ, pak ti nebudu bránit," zamumlal.

"Můžeš tu zůstat jak déle budeš potřebovat, než si něco najdeš," dodal a vstal.

"Dobře, děkuju," vstala jsem i já a vydala se nahoru do ložnice, která moje už moc dlouho nebude.

Sedla jsem si na kraj postele a pohrávala si s myšlenkou, že by bylo dobré odejít co nejdřív. Nebylo by dobré, abych tu zůstávala, déle než by bylo nutné.

Otázkou zůstává kam jít. Jít k Billovi jsem hned zatrhla, bude asi nejlepší, když mu o dítěti nic neřeknu a prostě mu zmizím ze života.

Bude to nesmírně těžké, ale dělám to jak pro něj, tak pro naše dítě. Jen myšlenka na to, že ho už možná nikdy neuvidím mi trhala srdce.

Vstala jsem a začala si ve skříni dávat na stranu věci, které bych si s sebou vzala hned a pro které bych se vrátila později. Měla jsem v ruce teprve druhé tričko, když jsem uslyšela, otevírání dveří. Nevšímala jsem si toho a dál jsem si rovnala své věci.

"Proč si mi to neřekla?" ozval se po chvíli za mnou Lucasův nakřáplý hlas.

"Neřekla co?" otočila jsem se, ale v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, když jsem si všimla, že Lucas drží v ruce dupačky, které jsem předevčírem koupila.

"Že jsi těhotná," řekl téměř dojatě a o mě se pokoušely mdloby. Co mu mám teď říct? Nezbývá mi asi nic jiného než jít s pravdou ven. Za žádnou cenu ho nebudu nechávat v omylu, že to dítě je jeho.

"Adele, lásko," přišel ke mně blíž, pořád držíc dupačky v rukou.

"Nemůžeme se teď rozejít, když budeme mít miminko," mumlal, objal mě a přitiskl mě k sobě.

"Malé miminko," opakoval pořád dokola.

"To jsem si vždycky strašně přál."

"Lásko slibuju ti, že budu chodit z práce co nejdříve to půjde a chraň bůh, abych tam šel v sobotu nebo v neděli," dušoval se.

"Teď tě rozhodně nenechám odejít," mumlal mi do ucha, zatímco já v sobě hledala kuráž na to abych mu řekla pravdu.

"Právě, že mě musíš nechat odejít," odtáhla jsem se od něj. Bylo mi ho najednou i trochu líto. On vždycky po tom dítěti tak toužil.

"Jak to myslíš?" zarazil se. "Nenechám tě odejít," trval si na svém.

"I když ti řeknu, že to dítě není tvoje?" našla jsem v sobě ztracenou odvahu a vpálila Lucasovi pravdu do očí.

Raději jsem od něj rychle poodstoupila, aby mi v zápalu vzteku nijak neublížil.

"Není moje?" opakoval a začínal zatínat dlaně v pěst, když mu docházel význam mých slov.

"Tak už to chápu, proto ten rozchod!" zařval najednou, až jsem nadskočila leknutím.

"Ty jsi mě podvedla, upletla sis dítě s kdo ví kým a já vůl se ti ještě omlouval, že jsem byl celou dobu v práci," projel si rozčíleně dlaní ve vlasech a nenávistně se na mě podíval.

"Já vůl, měl jsem to tušit," kroutil hlavou a neustále zvyšoval hlas.

"Lucasi, já…," ucítila jsem na tváři první slzy.

"Víš co? Už radši nic neříkej ano?" mávl rukou a vydal se ke dveřím.

"Už nikdy od tebe nechci nic slyšet," zařval a hodil po mě dupačky, které doposud stále svíral v dlani.

"Až se vrátím, tak už tě tu nechci vidět," řekl o poznání klidněji, téměř až šeptem.

"Musím pryč, musím pryč," zamumlal si pro sebe, otočil se a prásknul za sebou dveřmi.

Dala jsem si ruce do dlaní a svezla se na zem vedle skříně, přesně takhle jsem to nechtěla.

Stírala jsem si slzy z tváří a nadávala si, že jsem tam neměla nechávat ležet tu tašku s dupačkami. Mohla jsem si za to sama, že se to takhle dozvěděl.

Pomalu jsem vstala a i přes náhlou bolest hlavy jsem se snažila hodit do klidu. Takovéhle rozrušení, by nemuselo být pro to miminko dobré. A já bych si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Lehla jsem si na postel, zhluboka dýchala a snažila se zapomenout na tenhle incident. Dlaní jsem si přejela přes stále ještě ploché bříško poprvé od té doby, co jsem se dozvěděla, že jsem těhotná.

"Neboj, nic se ti nestane, o to se postarám," zamumlala jsem a musela jsem se usmívat. To je poprvé, co jsem k němu promluvila.

Přetočila jsem se na bok a snažila se si na chvíli ještě odpočinout, než se budu muset dát do toho balení.

Ležela jsem ani ne deset minut a už jsem musela vstát. Bála jsem se, aby se náhodou Lucas nevrátil dřív, než já stihnu odejít. Absolutně jsem nevěděla kam zatím půjdu.

Asi nejdříve do nějakého hotelu a pak se uvidí. Ze skříně jsem vyndala dva kufry na kolečkách a začala do nich skládat své věci.

Brala jsem zatím, to nejnutnější, pro zbytek se snad vrátím jindy. Házela jsem to tam hlava nehlava, hlavně aby to bylo co nejrychleji.

Zapnula jsem první přeplněný kufr, vstala a překvapeně zamrkala. Bill se opíral o futra dveří, ruce založené na prsou a usmíval se.

"Doufám, že si už balíš věci ke mně."

Dee :-*