Sometimes dreams become real *39

Hula hula! Předposlední díl je tu! Co to nezamovat ještě před koncem že? Těšíte se, jak to dopadne?

Druhý den už mi bylo lépe, ale přesto jsem se cítila tak nějak divně. Nechtěla jsem nechat nic náhodě, abych zase nemusela týden ležet doma a druhý den jsem se vypravila k doktorovi. Zavolala jsem do práce, že přijdu později a i Billovi, aby se večer zastavil. Neviděla jsem ho dva dny a už mi neskutečně chyběl.

S každým pohledem na hodinky jsem také proklínala Lucase, že si musel odjet zrovna teď. Už jsem ten rozchod chtěla mít konečně za sebou.

Nervózně jsem si poklepávala nohou v plné čekárně lidí. Nesnášela jsem nemocnice, doktory a ten smrad desinfekce, který byl cítit na každém rohu.

Snažila jsem se přemýšlet nad tím, že dneska musím dojet na nákup. Moje lednice totiž zela prázdnotou. Když jsem se po půl hodině konečně dostala na řadu, do ordinace jsem vešla téměř z úsměvem, že za chvíli snad budu venku.

Doktor mě prohlédl, řekl, že to bude pravděpodobně jenom nachlazení, ale že mi ještě pro jistotu odebere krev a že si mám počkat na výsledky.

---

Vrátila jsem se do čekárny a chytla do ruky první časopis, který ležel na stolku. Radši jsem nechtěla ani pomyslet kolik na něm asi může být bakterií a kolik nemocných lidí přede mnou se ho již dotklo.

Když jsem ho měla přečtený snad už i pozpátku, otevřely se konečně dveře a sestra se na mě usmála a pokynula mi, že můžu vejít dovnitř.

Sedla jsem si na židli naproti doktorovi, který si ještě pročítal nějaký papíry. Pravděpodobně výsledky těch mých krevních testů.

"Takže, nejdřív Vás musím uklidnit, že kromě toho malého nachlazení to není nic vážného," pousmál se.

"Ale je tu ještě jedna věc…," odmlčel se.

"Aha a je to na dlouho já totiž pospíchám do práce, už jsem tam měla dávno být a…"

"No tak to myslím, že byste si čas udělat měla a trochu zvolnit," usmál se na mě. Nechápavě jsem se na něj podívala, kam tím naráží.

"Věc se má tak, že…že podle těchto krevních testů," zamával mi s nimi před nosem.

"Se ukázalo, že..že jste těhotná. Gratuluji Vám," usmál se jak kdyby mi říkal, že jsem vyhrála v loterii kdo ví kolik set miliónů

"Ja…jak prosím?"vyhrkla jsem, protože jsem teď šeredně přeslechla.

"Čekáte dítě," usmál se znovu oslnivým úsměvem.

"Ne, ne to není možné," kroutila jsem hlavou a prudce vstala ze židle, až se mi zase zamotala hlava.

"Museli se v laboratoři splést, to prostě není možné," trvala jsem si na svém. Právě teď jsem si přála probudit se z téhle noční můry.

"Uklidněte se, takové reakce jsme tu už taky měly, to bude dobré," chlácholil mě doktor.

"Sestři, prosím vás," kývl na sestru a ta přede mě hned postavila sklenici s vodou.

Znovu jsem si sedla a roztřesenými prsty se napila ze sklenice.

"Mohu vás ujistit, že ty výsledky jsou opravdu vaše, k jejich záměnám dochází snad jenom v televizi," snažil se atmosféru trochu uvolnit.

Dala jsem si hlavu do dlaní a měla jsem sto chutí, se tady rozbrečet jako malá holka. Dítě? Nikdy jsem žádné nechtěla. Vždycky jsem se přeci chránila, tak jak to že se to stalo?

"Jak jak je to ale možné?" zamumlala jsem si pro sebe.

"No jak je to možné, to vám snad vysvětlovat nemusím ne?" uculil se doktor.

"Myslím tím, že od 18 beru pravidelně antikoncepci, tak jak…," zhluboka jsem se nadechla a hlavu zabořila do dlaní.

O tom, že to měl na svědomí Bill nebylo pochyb. I když jsem před více než měsícem a půl spala i s Lucasem, on měl vždycky kondom. Billovi jsem věřila, spoléhali jsme se jenom na mé prášky.

"Mám tady v papírech, že jsem asi před měsícem měla angínu a užívala antibiotika, která pravděpodobně utlumily účinek antikoncepce," potvrdil mi doktor závěr, ke kterému jsem se právě také dostala.

"Nic konkrétnějšího vám k tomu už asi neřeknu, jenom asi to, že jste tam na konci prvního měsíce, podle toho kdy jste brala ta antibiotika, ale více vám řekne už specialista, ke kterému se musíte co nejdříve objednat," pousmál se na mě.

Asi jsem musela vypadat hodně bídně, ale něco takového mě šokovalo. Doufala jsem, že nikdy v životě neuslyším tu větu, že vám gratulují když jste těhotná, protože gratulovat není k čemu. A vida, přesto mě to neminulo.

Už jenom ze slov dítě a těhotenství se mi dělala husí kůže. Vždycky když Lucas otravoval, že by chtěl miminko, smetla jsem to nekompromisně ze stolu. A teď jedno, které ale není jeho čekám. Mohla bych mu klidně říct, že je jeho, vsadím se, že by mi i uvěřil.

"Děkuju vám pane doktore, hned zítra tam zajdu," rozloučila jsem se s ním.

Jen co jsem vyšla z ordinace, vydala jsem se do práce a snažila se aspoň pro dnešek zapomenout, že to něco ve mně roste. Vím, že už zítra to budu muset nějak řešit, ale pro dnešek jsem prostě chtěla mít klid. Ode všeho a od všech. Ponořila jsem se do práce, ze které jsem odcházela jako poslední až v 6 hodin.

Zavolala jsem i Billovi a odvolala to, že k nám měl dneska dorazit. Snažila jsem se v telefonu znít unaveně a tvrdit, kolik mám práce a že to nejde. Nejdřív mě lákal, že mi udělá masáž a dobrou večeři a kde si cosi, ale když jsem ho ostřeji odbyla, že hned jak přijdu, půjdu spát, nechal přemlouvání a popřál mi jen hezké sny.

Nemohla jsem ho vidět, po tom co jsem se dnes dozvěděla. Nesměl se to dozvědět, dokud sama nebudu vědět, co s tím budu dělat.

Druhý den mi gynekolog potvrdil, to co už mi včera doktor naznačil. Byla jsem na začátku druhého měsíce. Stále mi to připadalo jako noční můra. Roste ve mně jakýsi vetřelec, kterého já tam absolutně nechci.

"Jinak je vše v naprostém pořádku, plod se vyvíjí tak jak má," ujistil mě doktor, ale to mě v podstatě ani moc nezajímalo.

"Víte pane doktore, já nevím, jestli to dítě chci," vymáčkla jsem ze sebe, když už jsem seděla naproti doktorovi v křesle a sledovala, jak něco ťukal do počítače.

"Teda spíš, jsem si jistá, že ho nechci," podívala jsem se na něj. Povzdechl si.

"Nedělejte ukvapené závěry, pořád ještě jste dá se říct v šoku, že jste těhotná, když jste to neplánovala. Chápu, že vám právě teď připadá, že se vám zhroutil svět, ale za pár dní to třeba už nebudete vidět tak černě," řekl mi mile.

"Promluvte si o tom se svým partnerem a proberte to spolu, na potrat je pořád času dost, nechte si to projít hlavou. Miminko se zatím vyvíjí tak jak má, je úplně zdravé, víte kolik žen, které nemohou otěhotnět by si přálo být na vašem místě?" mluvil mi do duše.

"Vidíte a já bych si to hned s nějakou na místě vyměnila," ušklíbla jsem se.

"Ale že jste to vy, tak o tom popřemýšlím," pousmála jsem se. Doktor byl opravdu milý a snažil se mi poradit.

"To jsem rád, až se rozhodně co dál, můžete kdykoliv přijít," rozloučil se se mnou.

Cestou domů jsem přemýšlela, jak to budu řešit, mám na to maximálně 11 dní, než se Lucas vrátí, do té doby se musím rozhodnout, co se mnou, popřípadě tím co ve mně roste bude.

Bože, povzdechla jsem si. A to jsem si myslela, že ten rozchod s Lucasem už nemůže být komplikovanější. A do toho ještě dítě.

Dee :-*