Sometimes dreams become real *38

Táááák :D omlouvám se, že to tu teď tak nějak stálo, ale neměla jsem přístup k netu :D Užijte si tenhle díl a prozradím Vám, že se můžete těšit už jen na poslední dva! :D Plus za chvíli udělám na Fb anketku, jakou povídku byste tu rádi čítaly až tahle skončí, takže tak zahlasujte :-*

Připadalo mi, jako by byl čas proti nám. S Billem a s našima čas tam strašně moc utíkal, až jsem podezírala hodiny, že se záhadným způsobem sami posouvají.

Silvestr jsme nijak nehrotili, byli jsme rádi, že vůbec můžeme být spolu.

Seděli jsme s našima v obývacím pokoji u televize, s mamkou jsme namazali pár chlebíčků a bylo to.

Žádná velká párty. Kolem jedenácté jsme se šli s Billem projít po zasněženém okolí a bylo nám fajn.

Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že nemusím být s Lucasem na nějaké jeho velkolepé silvestrovské show, kde bych se stejně jenom nudila.

"Je tu tak krásně," stiskl mi Bill ruku a rozhlídl se po zasněžené krajině kolem nás, která v měsíčním světle kouzelně třpytila.

"Jo to je," přitulila jsem se více k němu, protože ačkoli tady bylo krásně na pohled, pořád byla zima jako když praští.

"Jůů podívej támhle na ten ohňostroj," ukázala jsem dolů do vesnice, kde se právě několik sousedů rozhodlo pouštět barevné světlice.

---

"Za chvíli už bude půlnoc, tak už začínají střílet," odtušil Bill.

"Nesedneme si tady na chvíli?" poukázal na zapadanou lavičku.

"Bude to mokrý a studený," nakrčila jsem nos.

"Můžeš si mi sednout na klín," usmál se rošťácky a už ometal sníh z lavičky.

"Fajn, ale jenom na chvíli," nechala jsem se ukecat a hupsla Billovi na klín.

"Jsem tak strašně rád, že jsme tady zůstali i přes Silvestra," zamumlal mi Bill do ucha.

"Jo jo, a musím říct, že ani zítra se mi zpátky nechce," ušklíbla jsem se.

"Tak pojedeme pozítří," našel Bill hned řešení.

"Hm a nebo popozítří," usmála jsem se a sundala mu z tváře vločku, která tam zrovna přistála.

Když se ozval řev a zintenzívnil počet vystřelených ohňostrojů, bylo nám jasné, že odbila půlnoc.

"Tak ať je ten Nový rok jenom náš," zamumlala jsem ještě než přitiskl své rty na mé v novoročním polibku.

"Jenom náš to se spolehni," zašeptal, když se na chvilku odtáhl, aby se nadechl.

***

Zpátky se nám ani jednomu opravdu nechtělo. Svědčí o tom i fakt, že jsem se vrátili místo prvního až pátého navečer.

Rodiče nám kladli na srdce, ať se brzy zase ukážeme a když jsem byla s mamkou sama, hned do mě hučela, abych se co nejdříve rozešla s Lucasem.

Musím říct, že jsem se na to i těšila, až mu konečně řeknu, že je konec. Samotnou mě to neskonale unavovalo a nebavilo.

K Billovi jsme dorazili odpoledne, ale já odjezd k sobě domů odkládala co možná nejdéle. Nechtělo se mi tam, i když jsem věděla, že si promluvit musíme.

A nechtělo se mi ani od Billa. Tolik jsem si za těch pár dní zvykla, že ho mám u sebe.

Přijala jsem nabídku Simone, abych u nich zůstala i na večeři. Billův bratr nebyl celý den doma, takže jsme večeřeli jen s jeho rodiči.

Když jsme se loučili v garáži, vůbec ale vůbec se mi od Billa nechtělo. Ale moc dobře jsem věděla, že až to ukončím, budeme konečně moct být spolu.

Jen opravdu nechtě jsem nasedla do auta a vyjela k domovu. Teda jestli jsem tomu domu ještě mohla vůbec říkat domov.

Když už jsem se blížila k naší ulici, jela jsem snad rychlostí šneka a v hlavě už si sumírovala co mu řeknu. Ani jsem se mu pak neobtěžovala napsat, že nepřijedu prvního, ale až pátého.

Ale čert to vem. Nepídil se po tom, kde jsem tak co. Vjela jsem na příjezdovou cestu a otevřela si garáž. Když se přede mnou otevřela prázdná garáž, bylo mi jasné, že ten blázen je zase určitě v práci. Zaparkovala jsem, vyndala svou tašku z kufru a vešla do domu. Na to, jak tu byl Lucas dlouho sám, tu bylo relativně uklizeno.

Šla jsem rovnou nahoru do ložnice, tašku hodila ke skříni a šla do sprchy. Nějak mě ta cesta zmohla.Po sprše jsem si ještě došla do kuchyně pro sklenici vody a Lucas pořád nebyl doma. Tak se rozhovor zase posouvá, povzdychla jsem si.

Druhý den jsem ještě nemusela do práce, takže jsem se mohla ještě ráno dlouho spát. Vstala jsem krátce před polednem vypsaná do růžova. Jen jsem vstala z postele zkručelo mi v břiše. Čas na pořádnou snídani/oběd.

V kuchyni jsem hned zapnula kávovar a chystala si připravit něco dobrého k snědku. Jenže jsem si na lednici všimla vzkazu naškrábaného Lucasovým škrabopisem.

Přelétla jsem po vzkazu očima a zaklela jsem. Zrovna teď si musel odjet na 14 dní na služebku. Dělá si ze mě srandu? Už jsem to chtěla dneska konečně ukončit a po dlouhé době mít čisté svědomí. Dokonce jsem už plánovala jak se budu balit k Billovi. Sakra. Zase mi to ten Lucas musel zkazit, dala jsem si hlavu do dlaní. Už jsem ani něměla chuť připravovat si jídlo. Přešel mě hlad.

Zalezla jsem si zpátky do postele a pemýšlela, co budu dělat. Balit jsem vlastně mohla tak jako tak že? Ale bylo zase blbé mít všechno zbaleno a jenom jak Lucas přijede říct že odcházím.

Opřela jsem se zklamaně zády o pelest, zavolám Billovi, napadlo mě. Třeba ho něco napadne. Něco lepšího než mě.

Když to vzal byl nadšený, jak se těšil, jestli jsem to už Lucasovi řekla. Když jsem mu ale řekla, že Lucas na dva týdny odjel a rozhovor se posouvá, jeho nadšení opadlo, stejně jako to moje.

Nakonec ale v sobě našel více optimismu než já a pořád mě ujišťoval, že to jsou pouze poslední dva týdny.

Celý zbytek dne jsem proležela v posteli a dívala se na filmy. Bill musel do studia a neměl ani čas, aby se na chviličku zastavil. Navečer, než jsem si šla lehnout musela jsem si ještě uvařit čaj, protožer mě trochu začalo zase pálit v krku. Ještě aby se mi tak vrátila ta angína, pomyslela jsem si pro sebe. Sice jsem celý den nic nedělala, kromě válení se v posteli a koukání na filmy, ale přesto jem usnula hned jak jsem dopila svůj čaj.

Ráno jsem se probudila ještě před tím, než mi zazvonil budík. Bolela mě hlava, pálilo mě v krku a bylo mi špatně od žaludku. Super, pomyslela jsem si a přejela si dlaní po čele. Vstala jsem, abych si vzala prášek na bolení hlavy, ale v tom okamžiku jsem cítila, jak se mi zvedá žaludek. Rychle jsem běžela na záchod, ale protože jsem včera celý den nic nejedla nic jsem nevyzvracela. Úplně jsem ztratila chuť k jídlu, když jsem na lednici našla Lucasům vzkaz. Ještě si k vůli němu zhuntuju zdraví. Vzala jsem si prášek proti bolení v krku, do kabelky ještě na bolení hlavy a po vydatné snídani jsem vyrazila po dlouhé době do práce.

Dee :-*