Sometimes dreams become real *37

Užívejte jeden z posledních dílů ^^ Právě dopisuji několik málo posledních dílů. Vidím to ještě tak na tři. Takže 40 asi bude konečná! :D Musím se naučit psát kratší povídky! :D:D:D:D

Po vydatné večeři, kterou mamka připravila, jsem šla Billovi ukázat nahoru svůj pokoj. Doufala jsem, že se na mou postel oba vejdeme, když se nebudeme moc roztahovat.

Otevřela jsem dveře do svého starého pokoje a hned na mě dýchla ta atmosféra. Atmosféra, kterou si pamatuju, když jsem tady před pár lety ještě bydlela.

Položila jsem tašku hned vedle dveří a rozhlédla se kolem.

Nic se tu nezměnilo. Rodiče všechno nechali tak, jak jsem to nechala, když jsem se odtud stěhovala.

Bill vešel za mnou, kufry položil hned vedle mé tašky a také se tu rozhlížel.

"Moc pěkněj pokojíček," usmál se po chvíli a objal mě zezadu kolem pasu.

"Že? A to počkej ráno, až vyjde slunce a budou vidět vrcholy hor," opřela jsem se o jeho hruď a užívala si ten pocit, být zase doma.

"Ale máš nějak moc malou postel," ozvalo se mi po chvíli do ucha napůl zklamaně.

---

"Těch pár nocí to vydržíme ne?" mrkla jsem na něj.

"No no…snad jo," nakrčil nos.

"Ale no tak Bille," otočila jsem se k němu a dlaněmi přejela po jeho ramenech.

"Hm?" zavrněl a v očích mu zablýskalo.

"Na co zase myslíš?" dala jsem si káravě ruce v bok.

"Na tebe," uculil se jako malý kluk.

"Bille," zhluboka jsem se nadechla a snažila se udržet si chladnou hlavu, tyhle jeho pohledy mě totiž také moc klidnou nenechávaly.

"Naši spí jenom ob jednu zeď a navíc sám jsi říkal, že ta postel je malá ne?" usmála jsem se a čekala, že ho odradím, ale jak se zdá právě naopak.

"A víš, že mi to už ani nějak vůbec nevadí," zamumlal a rty mapoval můj krk.

Vydechla jsem a začala mu podléhat.

"Fajn, fajn ale budeš potichu jako myška," pohrozila jsem mu. Nadšeně mu v očích zajiskřilo, když horlivě přikyvoval.

"Já nevím, kdo vždycky řve moje jméno jako na lesy," culil se.

"Hele!" praštila jsem ho pěstí do hrudníku.

"Pššššt už mlč," nakázal mi a aby zabránil jakýmkoli mým protestům umlčel mě svými rty.

Jen jsem se pousmála a nechala se povalit do měkoučkých peřin.

***

Další dny jsme se s Billem nejčastěji procházeli po okolí a já mu ukazovala všechna místa spojená s mými dětskými lety. Jeli jsme se podívat do vedlejšího městečka na mojí základní školu, Bill si přál vidět, kam jsem chodila do školy.

Prošli jsme celou naší vesničku, udělali jsme si výlet na jeden vrchol tady v okolí, z kterého je opravdu úchvatný výlet na údolí.

Naši si Billa taky oblíbili, obzvlášť mamka. Ta měla neustálou potřebu ho něčím vykrmovat.

Už jsme tu byli pět dnů a já začínala přemýšlet o tom, kdy bychom se měli vrátit domů. Jen jsem si na to vzpomněla, hned mi to začalo kazit náladu.

Teď přijde ta nepříjemnější část. Rozchod s Lucasem. Vsadím se, že i on už pociťuje, že tu není něco v pořádku.

Protože, takhle normální vztah jako mezi námi dvěma prostě nefunguje.

"Děje se něco?" všiml si Bill u večeře, že jsem se zamyslela. Asi jsem se zamyslela ještě víc, než jsem myslela, že jsem se zamyslela.

"Ne, já jen…ehm, přemýšlel jsi kdy pojedeme domů?" otočila jsem se nenápadně k němu, aby nás matka neslyšela.

"Tak trochu," přikývl.

"Bylo by fajn, kdybychom tu mohli zůstat přes Silvestra, ale to asi nebude možné že?" podíval se na mě smutně.

"Já vlastně nevím, i když bych ráda. Ještě jsem za těch pět dní co jsme tady s Lucasem nemluvila takže..," pokrčila jsem rameny.

"Byla bych ráda, kdybyste tu zůstali až do Nového roku," ozvala se vedle nás mamka, až jsem nadskočila leknutím.

"Sarah, víš, že poslouchat cizí rozhovory se nemá?" smál se táta. Mamka našpulila rty a poplácala Billa po rameni. Jak tak koukám, Bill se stal jejím oblíbencem.

"No co, jenom chci, aby tu mladí zůstali co nejdéle, kdo ví, kdy zase přijedou," čertila se máma.

"A náhodou Wernere, nemá se mluvit s plnou pusou, když jsme u toho kázání," doběhla ho.

"Tak dobře," odhodila jsem zmuchlaný ubrousek do prázdného talíře a vstala od stolu.

"Napíšu Lucasovi, že se vrátím až po Novém roce a doufám, že nebude chtít přijet," ušklíbla jsem se.

Radši jsem mu napsala krátkou zprávu, než abych mu zavolala. Stručně jsem napsala, že se mi tu líbí a že tu zůstanu i přes Silvestra. Nečekala jsem dlouho, když přišla odpověď, že to bere na vědomí a že až se vrátím, tak, že si musíme promluvit. Aha, tak je vidět, že pochopil, že náš vztah se blíží se svému konci.

Chtěla jsem se vrátit dolů, ale Bill už otvíral, dveře mého pokoje.

"Volala jsi mu?" sedl si vedle mě na postel.

"Jen jsem mu psala, neměla jsem chuť mu volat," povzdychla jsem si a zaklonila hlavu, když mi Bill začal masírovat ztuhlé svaly na krku.

"Mm jo, to jsem přesně potřebovala," zamumlala jsem slastně.

"Právě proto to dělám," uchechtl se a pokračoval.

"Už ti odpověděl?" zeptal se po chvíli.

"Jo, že to bere na vědomí ale že až se vrátím, musíme si promluvit," zamumlala jsem odpověď.

"Myslíš, že něco tuší?" vyvodil si Bill ten samý závěr jako já.

"Nevím jestli o nás dvou, ale určitě vidí, že to už neklape, tak blbej zase není," ušklíbla jsem se.

"Kdyby věděl, že jsem tady s tebou, ten by mě zabil," zasmál se Bill, když skončil s masáží a lehnul si na bok vedle mě.

"To si piš," zasmála jsem se.

"Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi se mnou jel," lehla jsem si naproti němu a dlaní mu přejela po břiše.

"Opravdu?" laškoval se mnou.

"Jistě," ujistila jsem ho a už jsem nedokázala déle odolávat jeho rtům, které si o polibky říkaly sami. Přitáhl si mě na sebe a se stejnou horlivostí mi polibky oplácel.

Prsty putoval až k lemu mého trička a hned jak se mu naskytla příležitost vjel pod mé triko a svými dlaněmi mapoval má záda.

"Teda Adele, ty jsi nějaká divoká," vydechl po chvíli na mé rty.

"A ty se divíš?" ušklíbla jsem se a hravě ho kousla do spodního rtu.

"No počkej," zamumlal a ani jsem se nenadála a už jsem ležela pod ním na zádech. Ruce mi uvěznil pevným stiskem nad hlavou a nenasytně se vrhnul na můj krk.

"Bille, to mi nedělej," vzdychala jsem. Nic jiného mi ani nezbývalo. Jen se zachechtal a pokračoval.

Dee :-*