Sometimes dreams become real *31

Tááák :D chci Vám jenom říct, že už mám přesně naplánované, jak tahle povídka dopadne :D takže doufám, že nebudete s dnešním dílem zklamaní, jestli jste čekali nějaké velké odhalení a hádku D:D:D Užijte si dílek a tááákhle moc se těším na vaše komentáře. :-*

Není možné, abychom spali tak dlouho. Protřela jsem si oči, ale bouchnutí vchodových dveří mě probralo lépe než studená sprcha.

Lucas už je v domě. Srdce mi začalo bít strachy jako šílené. Pootočila jsem hlavu zpátky k pochrupujícímu Billovi a roztomilost neroztomilost pořádně jsem s ním zatřásla, aby se probudil.

V mžiku otevřel oči které na mě překvapeně a zároveň rozespale upřel. Nadechoval, se aby se zeptal, co se děje, ale stačila jsem si dát prst na pusu a tím ho umlčet.

"Lucas je doma," zašeptala jsem.

Viděla jsem, jak jeho výraz v tu chvíli ztuhl a hned se změnil na šokovaný, pak si nervózně projel prsty krátké vlasy.

"Co budeme dělat?" zašeptal mi v odpověď.

"Musíš se schovat," napadla mě jediná možnost a asi ta nejtrapnější, kterou vídáte v každém druhém filmu, ale když se do takové situace dostanete, opravdu vás nic jiného nenapadne.

---

Vylétla jsem z postele chytla do ruky Billovy boty, bundu a svetr, které se tu válely a byla jsem ráda, že se nezul dole u dveří. Sice jsem to nesnášela, ale tentokrát nám to přišlo jedině vhod.

"Kam?" zeptal se mě, když jsem mu do náruče vrazila jeho věci.

"Kam, kam?" rozhlížela jsem se kolem sebe jako šílená. Do jiného pokoje už nebyl čas ho propašovat, Lucas už by mohl být na schodišti. Jedinou možností tedy zůstávala koupelna.

"Do koupelny," zkontrolovala jsem dveře a popostrkávala Billa do koupelny.

"Jestli nám tohle projde, tak už asi všechno," povzdychla jsem si a chtěla za Billem zavřít dveře od koupelny, ale ještě si mě přitáhl a políbil mě.

"Pro štěstí," zamrkal.

"Jo to teď budeme potřebovat," zhluboka jsem se nadechla.

"Už jde," div jsem nevypískla, když jsem uslyšela kroky na schodišti. Zabouchla jsem dveře do koupelny a skočila do postele. Zakryla jsem se přikrývkou a snažila se klidně dýchat. Ale jednoduché to nebylo, ani trochu. Zavřela jsem oči a doufala, že si Lucas už ruce umyl dole v koupelně. Jinak jsme ztracení.

Kroky už byly slyšet přede dveřmi a za chvíli se ve dveřích objevila Lucasova hlava.

"Ahoj zlatíčko," usmíval se od ucha k uchu.

"A-ahoj," zachraptěla jsem.

"Jak to dopadlo u doktora?" vešel do místnosti a sundával si sako.

"Mám angínu, antibiotika a minimálně až do Vánoc si poležím," řekla jsem mu diagnózu a nespouštěla z něho zrak. Jenom nechoď do koupelny. Jenom tam ne, modlila jsem se v duchu.

Usadil se na kraji mé postele a pohladil mě po ruce.

"Ty moje chudinko," zašišlal. Pousmála jsem se. Kdybys tak věděl, že už dávno nejsem tvoje, pomyslela jsem si a nechala si hlazení ruky líbit. Hlavně že se nechystal do koupelny, tedy zatím.

"Jak bylo v práci?" zeptala jsem se, jako by mě to neuvěřitelně zajímalo.

"Jako vždycky, je toho spousta," povzdechl si a podrbal se ve vlasech. Pozorovala jsem ho a připadalo mi, že začal šedivět. Nebo se mi to jenom zdá?

"Ty víš koho jsem ve městě potkal?" zeptal se mě Lucas.

"Ne," pípla jsem a bála se, co z něj vyleze.

"Billa, šel z lékárny, ale měl nějak naspěch se mi zdálo," pokýval hlavou.

"Prý nese léky svému bratrovi," ušklíbl se.

"No a proč by nemohl nést léky bratrovi?" zeptala jsem se.

"Prosím tě, taková chatrná výmluva," protočil oči.

"Určitě pospíchal za nějakou kočičkou a jenom se na bratra a léky vymlouval a nebo to bylo třeba pro ní," přemýšlel o tom.

Polkla jsem. Připadalo mi, že na mě každou chvíli pozná, že ty léky byly pro mě.

V tu chvíli se ale ozvala z koupelny tupá rána, jako když něco spadlo.

"Co to bylo?" nakrčil Lucas čelo.

"Nevím, asi sousedovi kočka venku převrhla květináč," pokrčila jsem rameny a jako profesionální lhářka lhala, jak když bičem mrská.

"Sousedi nemají kočku," pozvedl Lucas obočí.

"Hm, tak už asi mají," usmála jsem se na něj.

"Není to jedno?" protočila jsem očima.

"Vlastně máš pravdu," zavrněl Lucas.

"Máš hlad? Chtěla bys abych něco uvařil?" propletl naše prsty a usmál se na mě.

"Ano," vyhrkla jsem, až se Lucas podivil.

"Nemám hlad, ale chtěla bych čaj, na ten bolavý krk," dodala jsem klidněji. A doufala, že ho dostanu k pokoje dolu do kuchyně a budu tak moci Billa nepozorovaně dostat z domu.

"Dobře, když si ten čaj tam přeješ," usmál a sklonil se, aby mě políbil. Schválně jsem mu nastavila jen tvář.

Překvapeně se na mě podíval, ale jen jsem pokrčila rameny a řekla, že nechci aby se nakazil.

"Jsi tak ohleduplná," zamrkal a políbil mě na čelo.

Usmála jsem se a pohledem ho popoháněla ke dveřím. Vstal, upravil si kalhoty a zvedl se.

Srdečný tep semi zrychli o sto procent, když jsem ho viděla, jak míří směr koupelna.

"Jdu si ještě umýt ruce a pak..,"

"Ne," vyjekla jsem. Zastavil se a překvapeně se na mě podíval.

A sakra. Co teď? Rychle jsem se rozkašlala, protože jsem nevěděla, jak mu odůvodnit to mé vyjeknutí.

Hned ke mně přiběhl a podal mi sklenici vody, která ležela na nočním stolku.

"Děkuju," zamumlala jsem, když jsem se pořádně napila.

"Udělal bys mi hned prosím ten čaj? Po něm mě ti nucení kašlat rychle přejde," zamrkala jsem a smutně se na Lucase podívala.

"Už jdu, už jdu," pohladil mě po tváři a hned na to kvapně vstal a vyšel z ložnice. Když se za ním zavřely dveře, maličko jsem si oddechla a hned vyběhla z postele do koupelny.

Rozrazila jsem dveře a Bill sedící na vaně s sebou maličko škubl.

"Už sis myslel, že je to Lucas že?" posmívala jsem se mu.

"Tys mi dala," kroutil hlavou a úlevně vydechl.

"Pojď máme málo času, poslala jsem ho udělat mi čaj," chytla jsem ho za ruku a táhla z koupelny.

Vyšli jsme na chodbu a pomalu scházeli schody do haly. Lucasovo pobrukování s rádiem bylo slyšet z kuchyně.

"Pojď," kývla jsem k Billovi, aby mě následoval k zadnímu vchodu, kudy jsme sem i dopoledne přišli.

"Teda, to bylo o fous," zasmál se Bill, když jsme se loučili u zadního vchodu.

"To mi povídej, málem jsem z toho měla infarkt," kroutila jsem hlavou nad naším nevýslovným štěstím.

"Co jsi tam vlastně dělal v té koupelně? Slyšela jsem něco spadnout?" založila jsem si ruce v bok.

"Slyšel jsem jak Lucas říkal, jak mě prokoukl, že jdu za milenkou nebo tak něco říkal," ušklíbl se.

"Docela mě rozesmálo, kdyby věděl, že tam milenka je jeho přítelkyně a omylem jsem loktem shodil nějakou lahvičku na vaně," uculil se.

"Máš štěstí víš, zahrála jsem to do autu, že to byla sousedovic kočka, i když žádnou nemají," ušklíbla jsem se.

"Ani nevíš, jak moc se těším, až svátky skončí a tohle všechno skončí," povzdychla jsem si.

"A my budeme konečně spolu," usmál se a v očích mu zablesklo.

"Jo, přesně tak," přitulila jsem se k němu.

"Budu muset jít, ale zítra zase přijdu," chytil mě za bradu a něžně natočil k sobě tak, aby mi viděl to očí.

"Budeme si muset ale nastavit budíka," zasmála jsem se potichu.

"Abychom nezaspali," uchechtla jsem se a Bill se mnou.

Dee :-*