Sometimes dreams become real *30

Ufff 30. :D:D to už je docela velký číslo :D:D:D Užijte si díl :-*

Nespouštěla jsem pohled z Lucasovy tváře a pomalu, ale jistě se sesouvala po sedačce k podlaze. Zalezla jsem tak nízko, že jsem neměla možnost z okýnka situaci pozorovat. Kdyby ze mě byl vidět jenom maličký kousíček, Lucas by mě určitě uviděl.

Skrčená jak blázen jsem tam seděla určitě několik minut, vsadím boty, že se tam s Billem začal vykecávat, povzdychla jsem si a všimla si na podlaze všemožných drobků, sem tam brambůrky, hm, Bill tady má docela bordel, ušklíbla jsem se.

Když mě to přestalo bavit a stále se nic nedělo, odvážila jsem se vykouknout, jak situace vypadá.

Lucas si mě naštěstí nevšiml, protože si všiml Billa a hned jak přešel ulici, dal se s ním do hovoru. Trochu jsem vykoukla, viděla jsem záda Lucase a jeho kolegy a Billovi jsem viděla do tváře.

Bavili se, Bill se pousmál a pokrčil rameny. Pak se Lucase asi na něco zeptal. Pak se zase chvíli bavili a pak Lucas poukázal na Billovu tašku s léky, kterou držel.

Bill se znovu pousmál a začal mu něco vysvětlovat se svou obvyklou horlivostí. Už mě začínala bolet záda, od toho jak jsem byla na sedačce shrbená. Bože, neprotahuj to, popoháněla jsem Billa, ale na druhou stranu jsem věděla, že kdyby se s ním nevybavoval nebyl by to Bill. Protože on dokáže prokecat hodiny a hodiny.

---

"Konečně," vydechla jsem, když Lucas Billa poplácal po rameni, protože dělal před svým kolegou, jak velký kámoš s Billem Kaulitzem je.

Sledovala jsem jak se jejich záda vzdalují, ale pořád jsem byla tak nějak zvláště přikrčená na sedačce spolujezdce. Všimla jsem si, jak se Bill začal uculovat, když se blížil k autu a viděl mě tam schovanou.

"Moc se nesměj, to není vůbec vtipný," praštila jsem ho do ramene, když si sedal za volant a přitom se mi smál.

"Víš, jak jsem se bála, že mě uvidí? Přecházeli jenom pár metrů ode mě," kroutila jsem stále hlavou nad svým neskonalým štěstím.

"Jo, přecházeli takže už můžeš myslím vylézt," smál se pořád.

"Už jsou dávno za rohem."

Naklonila jsem se před Billa k okýnku, abych si potvrdila, že opravdu už nejsou v dohledu.

A teprve pak jsem si mohla oddechnout.

"No vidíš, je to v pohodě, i když musím říct, že když jsem ho uviděl v první chvíli jsem se taky lekl," naklonil se ke mně a políbil mě.

"Ale když se pak začal zvesela bavit, došlo mi, že tě určitě neviděl v mém autě. To by takovou dobrou náladu neměl," ušklíbl se.

"To by teda neměl," uchechtla jsem se taky a oplatila mu polibek.

"Můžeš mi říct, co si jim tam vlastně vykládal?" podívala jsem se na něj pobaveně a sledovala ho jak vyjíždí od kraje silnice do provozu.

"No Lucas se mě ptal, co jsem v lékárně kupoval, tak jsem mu nakecal, že mi ochořel bratr a já se teď o něj musím o chudáčka starat," nakrčil Bill nos.

"Děláš si srandu?" smála jsem se. Opravdu mě pobavil.

"Tys řekl, že je tvůj bratr nemocný a všechny ty léky jsou pro něj?" neudržela jsem se a i před bolest v krku jsem se musela smát. No to je gól.

"A co když teď Lucas půjde a někde za rohem tvého bratra potkají a nebude vypadat vůbec nemocně?" chlámala jsem se smíchy.

Ještě že ten Bill toho Toma má. By se neměl na co vymlouvat.

"Jo tak to už není můj problém," pokrčil rameny.

"Hlavně, že jsem se ho zbavil ne?" mrkl na mě.

"Jo přesně tak, si šikulka," pochválila jsem ho a dlaní laškovně přejela po jeho stehně. Jen po mě střelil pohledem a ruku mi ze svého stehna sundal.

"Jestli chceš dojet v pořádku, tak tohle nedělej," varoval mě se smíchem.

"Fajn si počkám na doma," pokrčila jsem rameny, slyšela jsem jeho ušklíbnutí a dívala se z okýnka.

Ještě než Bill stihl zabočit na naši příjezdovou cestu, stihla jsem mu raději říct, aby auto nechal ve vedlejší ulici a my půjdeme zadem. Soused by si zase mohl pustit hubu na špacír, až se bude vybavovat s Lucasem o tom, jak si chce zvelebit zahradu. Projeli jsme tedy trapně naší ulici na konec a zaparkovali v té vedlejší. Čekala jsem, až Bill zamkne auto a už jsem se těšila, až si lehnu do postele. Nějak na mě dolehla únava. Přece jenom mám angínu že? I když se mi trochu ulevilo, jako by to na mě znovu dopadlo.

Chytla jsem se Billa kolem pasu a tak napůl jsem se o něj opírala, zatímco jsme kráčeli k zadnímu vchodu našeho domu.

"Jsi nějak potichu, je ti špatně?" zajímal se po chvíli, když jsem celou cestu mlčela.

"Mm ne špatně ne, ale jsem unavená, už se těším do postele," řekla jsem a na důkaz toho jsem ještě zazívala.

"Já taky," uculil se Bill. Loupla jsem po něm pohledem.

"Upozorňuju tě předem, že dneska nic nebude, jsem nemocná jak dobře víš," píchla jsem ho prstem do hrudi.

"To mi ale ani v nejmenším nevadí," zavrněl a políbil mě na spánek.

"Bohatě mi bude stačit, když se o tebe budu moct dneska starat a nebo se k tobě přitulit, až budeš spát," usmál se.

"Ehmmm," dělala jsem, že přemýšlím.

"Jo, to budeš muset," zasmála jsem se a přivlastnila si jeho plné rty.

Jen co jsme celí zmrzlí vešli do domu, dala jsem si horkou sprchu, zatímco Bill se nabídl, že připraví něco k obědu.

Sprcha mi udělala o něco lépe, ale stejně jsem byla pořád taková unavená, slabá a k tomu mě ještě začala bolet hlava. Oblékla jsem si pyžamo, zabalila se ještě do županu a lehla si do postele. Cítila jsem, jak se mi oči sami zavírají, ale nechtěla jsem usnout, než Bill přinese jídlo.

Za chvíli se opravdu objevil ve dveřích s tácem v rukou a s voňavým jídlem na talíři.

"Jsi unavená že? Najez se a pak se vyspíš," položil tác na postel a sám si lehl vedle mě.

"Jo, máš pravdu," kývla jsem.

"Copak jsi mi to připravil dobrého?" přitáhla jsem si svůj talíř a chopila se vidličky.

"No, moc toho neumím, ale těstoviny umím skvěle," chlubil se ten můj kuchtík.

"Jo o tom jsem slyšela, že ty a tvůj bratr umíte jen těstoviny," ušklíbla jsem se pod vousy, ale Billovi to neušlo.

"Jak jako slyšela?" zajímal se.

"Noooo psali to v novinách, byl tm s vámi takový velký rozhovor a já si ho přečetla," usmála jsem se na něj.

"Ale určitě budou skvělé," žehlila jsem si to.

"To si piš," mrkl na mě a sám se dal do své porce.

Hned po jídle jsem vytuhla ani nevím jak. Byla jsem totálně unavená a potřebovala jsem se prospat. Podvědomě jsem cítila, jak se ke mně Bill přitulil a spalo se mi ještě lépe.

Když jsem se probudila, venku už byla tma jako v pytli, nijak mě to neznepokojilo, protože bylo normální, že ve čtyři byla taková tma normálně teď před Vánoci.

Natočila jsem hlavu a pohlédla do Billovy rozkošné spící tváře. Víčka s dlouhými řasami se mu chvěla pod náporem snů. Byl prostě k sežrání.

Jemně jsem konečky prstů přejela po jeho neoholené tváři až k plným rtům. Odolala jsem pokušení ho políbit, potřeboval se taky pořádně vyspat. Kolik toho už dneska pro mě udělal. Odvezl mě k doktorovi, šel mi koupit léky, pak udělal oběd. Je prostě úžasný, zasnila jsem se při pohledu na jeho spící tvář.

K rozplývání nad Billem mě probralo až bouchnutí dveří u auta. A v tu chvíli jako když do mě uhodilo. To musí být určitě soused. Lucas by se tak brzo nevracel. Kolik že je vlastně hodin? Mrkla jsem na noční stolek a div mi nevypadly oči z důlků, když hodiny ukazovaly půl deváté večer.

Dee :-*