Sometimes dreams become real *29

Hezké večerní počteníčko :-* Zase mě něco napadlo, co bych tam mohla přidat ach jo! Já to snad nikdy nedopíšu! :D

Ráno jsem se probudila, když Lucas vstával a chystal se do práce. Schválně jsem dělala, že spím a čekala, až odejde.

Hned jak jsem slyšela, že dole klaply vchodové dveře, pomalu jsem vstala, abych neriskovala, že se mi zase zamotá hlava. Celý den jsem vlastně nic nejedla, neměla jsem hlad. Tak bych se ani nedivila. Ze skříně jsem si vzala župan, zabalila se do něho a chtěla si připravit věci, které si na sebe obleču, hlavně něco teplého, už jsem se poučila.

Jen co jsem vyndala kalhoty a hledala nějaký teplý svetr, rozezvonil se zvonek. Že by už Bill?

Nevědomky jsem se usmála a div jsem si nezpívala, když jsem scházela schody do haly.

Ani jsem se nedívala kdo za dveřmi je a rovnou je prudce otevřela.

---

A za nimi stál opravdu Bill v celé své kráse. Ihned mě obdařil svým úsměvem, pod jehož náporem se mi podlamovaly kolena. Asi se trochu ale lekl s jakou vervou jsem otevřela dveře. Automaticky jsme k sobě oba dva udělali krok vpřed a objali se. Jeho rty vyhledali ty moje a to jsem na nějakou nemoc ani nepomyslela, když jsem ho s co největší vervou políbila.

"Nevypadáš moc nemocně," ušklíbl se a polibky mi opětoval.

Asi jsem byla moc rozohněná, protože jsem po chvíli cítila, jak se mě od sebe Bill snaží jemně odtáhnout. Nenechala jsem se a pokračovala v plenění jeho božích rtů.

"Sou..," vydechl do polibku, ale hned jsem ho zase umlčela.

"sedi..," dořekl a zhluboka se nadechl. A v tu chvíli mi to došlo.

"Ježišmarja, sousedi," chytla jsem se za pusu a vykulila oči.

"Bože já úplně zapomněla, že minule nás nabronzoval ten starej tlustoprd, vrhnu se na tebe hned mezi dveřmi a..pojď rychle dovnitř," čapla jsem ho za bundu a vtáhla do domu.

"To jsem tomu dala co?" kousla jsem se do rtu a sledovala, jak si Bill sundává zimní bundu.

"Tak hrozné to nebude," pousmál se.

"Myslím, že na příjezdové cestě auto už nestálo, tak už třeba odjel do práce," pousmál se Bill, svou bundu pohodil na věšák a snažil se mě svým úsměvem povzbudit.

"Jsem tak ráda, že tě vidím," pevně jsem ho objala a zachumlala se do jeho měkkoučké šedé mikiny.

"Ani nevíš, jak moc si mi chyběl, celý včerejšek jsme se neviděli," nakrčila jsem nos.

"Vím, ty jsi mi chyběla úplně stejně, nebo možná ještě víc," culil se.

"Nééé žádný takový ty mě víc," našpulila jsem vzdorovitě ret. Jen protočil oči a prohlédl si mě od hlavy až k patě.

"Hm a jak to že nejsi ještě převlečená co?" sledoval pobaveně mé pyžamo.

"Jsi tu brzo," pokrčila jsem rameny a snažila se nenápadně dostat pod měkoučkou látku mikiny.

"Adel, nepokoušej mě," zavrněl mi Bill do ucha.

"Já? Já nic nedělám," zavrtěla jsem hlavou jak malé dítě a co nejvíc nevinně se usmála a zatahala ho za pásek od kalhot.

"Pojď musíme k tomu doktorovi, i když mi přijde, že ti už otrnulo a pak se o tebe budu celej den pečovat, co ty na to?" olízl si rty.

"Hm, to zní dobře," dělala jsem že přemýšlím o jeho nabídne.

"A bude ta "péče" zahrnovat i osobní masáž od pana pečovatele?" přimhouřila jsem oko a založila si ruce na prsou.

"Mmm určitě, když na sobě bude mít tohle průhledné pyžamko, které víc ukazuje než zakrývá," přejel si přes spodní ret provokativně zuby a ještě jsem na chvíli zahlédla i jeho stříbrnou kuličku v jazyku. Polkla jsem, chtě nechtě odpoutala pohled od jeho lákavých rtů.

"A pak kdo koho pokouší," zamumlala jsem si pod vousy.

Podívala se dolů na své pyžamo. Ups a opravdu bylo dosti průhledné a kór, když jsem si ještě založila ruce pod prsy. Bill měl vskutku skvostný výhled na mé bradavky.

Překřížila jsem si ruce více odkašlala si. Zvedl pohled z mých prsou do očí a svatouškovsky se usmál.

"Dej mi pět minut, hned jsem tady," nechala jsem ho stát dole v hale a šla se nahoru obléknout.

Krátce po půl desáté už jsem vycházela z ordinace svého lékaře s receptem na antibiotika a neschopenkou na celý týden.

Jen co jsem nasedla do Billova auta a zavřela za sebou dveře tázavě se na mě podíval.

"Mám angínu," pokrčila jsem rameny.

"Celý týden mám zůstat doma," ušklíbla jsem se.

"Proč to říkáš tak naštvaně, určitě na tom něco pozitivního najdeme ne?" pozvedl šibalsky obočí.

"Jo? Co chceš najít pozitivního na tom, že budu celý týden ležet doma v posteli a koukat na televizi," našpulila jsem rty.

"Nééé na televizi koukat nebudeme, mám jiný plány," mrknul na mě.

"Počkej jak my…," docházelo mi trochu pomaleji.

"No nenechám tě, unudit k smrti ne? Budeme nudit spolu," usmál se.

"Ale..ale nebudeš muset do studia? Tom a kluci, tě budou určitě postrádat," podívala jsem se na něj trochu nedůvěřivě.

"No to možná trochu, Tom bude chvíli pindat, ale zase tak nutně mě tam nepotřebujou. Při nejhorším, něco můžu nahrát večer," pokrčil rameny.

Usmála jsem se, všechno zlé je vlastně teď k něčemu dobré.

"Už jsem ti říkala, jak moc tě miluju?" naklonila jsem se k němu a jemně ho políbila na rty.

"Dneska ještě ne," zavrněl.

"Tssss," zasyčela jsem, dala mu herdu do ramene a znovu se vpila do jeho rtů.

Seděla jsem v autě a čekala, až se Bill vrátí z lékárny i s mými léky, co mi doktor předepsal. Nudila jsem se, koukala všude možně okolo a byla jsem jedině ráda, že už alespoň nemám horečku. Tu nesnesitelnou bolest v krku mám ale pořád. Snad ty léky brzo zaberou.

Vytáhla jsem si mobil z kabelky a zkontrolovala, jestli mi někdo nevolal. Nevolal nikdo, ale měla jsem novou zprávu. Lucas. Jestli je mi lépe.

Povzdechla jsem a odpověděla mu, že mám angínu a nějakou dobu si poležím v posteli. Klikla jsem na odeslat a rozhlédla se po ulici. V tu chvíli mi ale ztuhla krev v žilách. Lucas s nějakým kolegou právě přecházeli ulici a v ruce si nesli kafe z nedaleké kavárny. Byli jen pár metrů od auta, ve kterém jsem seděla. Stačilo, aby se Lucas podíval více do prava a určitě by mě zahlédl. Co bylo ale ještě horší bylo to, že Bill právě vycházel z lékárny a nebylo možné, aby si ho Lucas nevšiml. Přecházeli ulici, přímo proti lékárně.

Dee :-*