Sometimes dreams become real *25

Nemyslela jsem to tak, že už mafiána psát nebudu to ne! Ale poslední dva díly měly komentářů po málu, to mě k psaní taky moc nenakoplo plus jsem teď neměla čas ani chuť minulý týden a tak jsem dala přednost Dreams! :D Ale nebojte, až zase chytnu "slinu" a nápad mafián zase bude! A teď jdu rychle ještě na třetí mottoshow! protože za chvíli začíná čtvrtá! že by se Bill dneska nepochlubil, co bude mít na sobě? :D

Tak a teď je to v háji, vzdávala jsem veškeré naděje, protože z tohohle se snad nedalo vybruslit jinak než průserem.

Bill takovou přímou otázku taky určitě nečekal, to jsem si všimla, ale podařilo se mu získat čas na rozmyšlenou tím, že si stačil ještě rychle do pusy strčit sousto.

Hodil po mě jeden malý letmý pohled a zatímco žvýkal a rukou naznačil Lucasovi, musí polknout než mu odpoví.

Cítila jsem v krku sucho jako na poušti a musela jsem se napít. Sáhla jsem po skleničce a tak tak jsem jí udržela v rozklepaných prstech.

"Ne že bych tě šmíroval, ale soused se mi zmínil, že tě tu zahlídl," pokrčil Lucas rameny a čekal na svou odpověď. Tak přece jenom ta svině soused! Pomyslela jsem si.

---

"Jo byl jsem tady," věnoval mu Bill úsměv, když sousto polkl a ještě si na důkaz svých slov přikývnul.

"Vzpomněl jsem si, jak si říkal, že potřebuješ ještě podepsat nějaké ty papíry a protože jsem byl tady nedaleko, tak mě napadlo, že se stavím to podepsat," pokračoval a mě se v tu chvíli trochu ulevilo, to by mu Lucas sežrat mohl.

"No a Adel mi řekla, že tady nejsi a pozvala mě na chvíli na kafe. Chtěl jsem ti původně včera ještě zavolat, kdy bychom to mohli eventuelně podepsat, ale ty jsi mi stihl zavolat dřív," zasmál se a také sáhl po své sklenici.

"No jo máš pravdu, na ty papíry jsem úplně zapomněl," přitakal mu Lucas a podrbal se na bradě. To vypadalo nadějně. Snad to Billovi sežral i s navijákem.

"Bill má pravdu," vložila jsem se do hovoru.

"Úplně jsem ti v neděli zapomněla říct, že se tu stavoval, víš jak mi nebylo dobře, tak jsem na to nějak zapomněla," zatvářila jsem se nejvíc nevinně a doufala jsem, že i nejvíc věrohodně.

"Tak to potom jó, usmál se konečně i Lucas a mě v tu chvíli spadl kámen ze srdce.

"Můžeme těch pár papírů podepsat po večeři že?" kývl Lucas k Billovi.

Ten se jen pousmál a věnoval se znovu svému talíři.

Nadechla jsem se a pomalu se uklidňovala z toho šoku, který jsem právě prožila, když ve mně zase hrklo, když jsem ucítila dotyk teplé dlaně na svém koleně.

Zvedla jsem překvapeně pohled a střetla se s tím Billovým pobaveným. Ach bože. Teď to málem prasklo, ale jemu už očividně otrnulo. Našpulila jsem naštvaně rty a naznačila mu ať svou ruku stáhne.

On ale jen nakrčil nos, zvedl obočí a ruku ještě posunul víc na mé stehno. Trochu jsem se zavrtěla, což neuniklo zase Lucasovi.

"Všechno v pořádku?" zajímal se.

"V tom nejlepším," uculila jsem se křečovitě, protože mi Bill zrovna pevně stiskl stehno. Asi ho zabiju.

Když se Lucas zase věnoval svému talíři, nenápadně jsem ruku strčila pod stůl a Billovu nenechavou ruku vehementně odsunula. Zašklebil se a olízl si rty.

Oplatila jsem mu škleb a vstala, abych odnesla prázdné talíře od polévky, protože konečně i Lucas dojedl a mohla jsem je tedy odnést.

Vzala jsem Lucasův talíř a vložila ho do toho svého. Pak jsem se natáhla naproti pro Billův a on se mi hned ochotně nabídl, že mi to pomůže odnést. Chtěl asi docílit další chvilky o samotě. Pousmála jsem se.

"Myslím, že ty tři talíře zvládnu odnést sama," usmála jsem se na něj.

Dále večeře probíhala v podstatě normálně. Lucas pořád Billa zasypával otázkami ohledně práce a já se usmívala a nebo sem tam přikývla.

Když jsme dojedli i druhý chod a já chtěla znovu odnést talíře a prázdné skleničky, hned se ozval Bill.

"Tentokrát mou pomoc už ale neodmítnete že ne?" přejel si zuby přes spodní ret.

"Ale odmítne," vložil se do toho Lucas a vstával.

"Jsi tady přece host, nebudeš tady nosit nádobí," protočil očima.

"Já ti pomůžu drahá," vzal mi Lucas z rukou několik talířů a vydal se do kuchyně. Věnovala jsem Billovi pohled "to si neměl dělat", chytla do ruky prázdné skleničky a vydala se za Lucasem do kuchyně.

Položila jsem skleničky do dřezu a chystala se hned odejít, ale Lucas mě chytil za ruku. Překvapeně jsem se na něj otočila. Mrkl ke dveřím, aby se ujistil, že Bill není nikde poblíž a pak mi potichu sdělil.

"Ten Bill mi příjde nějaký moc vlezlý, jak se k tobě chová," podíval se mi do očí.

"Vlezlý?" snažila jsem se udržet vážnou tvář.

"Mě příjde naopak moc milý," pokývala jsem hlavou.

"Jsem si myslela, jak si spolu rozumíte," popíchla jsem ho.

"Vždyť si už dokonce tykáte."

"To jo, ale tohle je něco jiného," nadechl se a založil si ruce na prsou. Jen jsem se zasmála, otočila se ke skříňce a dělala, že tam něco děsně důležitě hledám, jenom abych se na něj nemusela dívat.

"No jak myslíš, ale aby na tebe nic nezkoušel," začala se vynořovat Lucasova žárlivost. Kdybys jenom věděl, uchechtla jsem se v duchu a zavřela skříňku, aniž bych z ní něco vyndala.

"Prosím tě, proč by na mě něco zkoušel?" protočila jsem očima, jako by to byla ta největší blbost na světě.

"Určitě někoho má," ušklíbla jsem se a vydala se zpátky do jídelny.

Po dezertu, který jsem narychlo kupovala když jsem jela z práce, protože bych určitě nich upéct nestihla, a který Bill vynášel do nebes, jak moc byl dobrý a tím dal určitě Lucasovi zase důvod z žárlení, se oba přemístili do Lucasovy pracovny.

Sklidila jsem ze stolu, nádobí hodila do myčky a přemýšlela o tom, že to celkem dobře dopadlo. Až na to, že si Lucas myslí, že po mě Bill jede. Usmála jsem se.

Zapnula jsem si lap top, který jsem nechala na stole a zkontrolovala, jestli mi nepřišel nějaký mail.

Až na pár spamů nic důležitého. Zabrousila jsem na novinky ze světa, kde taky nebylo nic moc, co by mě uchvátilo.

Stejně jsem byla ještě trochu na trní, že se třeba Bill přeřekne nebo tak, úplně si oddechnu, až se za Billem zaklapnou dveře.

Po chvilce jako by byli moje služby vyslyšeny, se dveře od pracovny otevřely a slyšela jsem, jak se Bill vymlouvá, že už na něj bratr doma určitě čeká.

Vstala jsem od stolu a vydala se za nimi do chodby, musela jsem se přeci jako správná paní domu taky rozloučit že?

"Tak se mějte hezky ,Bille, a třeba se zase někdy potkáme," řekla jsem mile a podala mu ruku. Už to nebylo tak hrozné, jak když jsme se vítali. Už jsme v tom lhaní uměli chodit.

"Věřím, že ano," pousmál se a nandal si svůj tmavý zimní kabát.

"Měj se hezky," popřál mu i Lucas a objal mě kolem pasu. Zase si hraje na skvělého přítele, ušklíbla jsem se.

"Vy taky a ještě jednou děkuju za skvělou večeři," otočil se ještě ve dveřích Bill a jeho pohled padl na Lucasovu ruku kolem mého pasu.

"Nemáte zač," usmála jsem se.

Dee :-*