Attractive danger *13

Jop, jop tak jsem to přece jenom stihla :-) Trochu to ještě zamotáme, aby to ti dva neměli tak jednoduché že?

Nezapomeňte, že se můžete do zítra ještě na cokoliv zeptat tady. Ptejte se ptejte :D Já nekoušu xDA zítra Vám na vaše otázky odpovím. :D

Užijte si díl! A já jdu na kutě! Zítra po dlouhé době valím do školy! Tak musím být trochu fresh :D:D:D

Plahočili jsme se pomalu po ulici. Teda spíše já se plahočila, protože Tom se o mě prakticky celou dobu opíral.

Neměla jsem mu to za zlé, věděla jsem, že mu je špatně.

Povzdechla jsem si a přidržela si jeho ruku kolem ramen.

"Stalo se něco? Jsem těžký co?" strachoval se hned Tom a snažil se ode mě hned odtáhnout a jít po svých.

"Ne, ne to je v pohodě," pokrčila jsem rameny.

"Opravdu? Klidně mi řekni, já se tam sám nějak doplazím," zachraptěl. Chudáček, nemohla jsem se na něj dívat, jak trpěl. Už abychom byli v hotelovém pokoji a ten jeho známý doktor ho ošetřil.

"Opravdu je to v pořádku, přece tě nenechám ve štychu," mávla jsem nad tím rukou.

---

Zasmál se svým zvonivým smíchem, ale pak se hned bolestí chytil za zraněnou ruku.

"Sakra, už aby ta mrcha byla venku," zanadával si pod vousy, ale já ho stejně slyšela.

Zahnuli jsme za roh domu a ocitli jsme se pár set metrů od mého hotelu.

"Co budeme dělat? Tipuju, že máš už nějaký plán že?" zastavili jsme se u jedné lavičky a Tom se na ni opatrně posadil.

"Jo i ne," vydechl, když dosedl.

"Jak to myslíš? Jo i ne?" zvedla jsem obočí.

"Ty teď půjdeš dovnitř do svého hotelového pokoje, jako by se vůbec nic nestalo ano? To je plán A," vyložil mi.

"A plán B? Jak se tam dostaneš ty?" založila jsem si ruce na prsou.

"Jo tak to je to, co ještě nevím," podrbal se na bradě.

"Jak nevíš?" zadrhl se mi hlas.

"Víš co? Nech taky na chvíli něco na mě ano? Teď tam půjdu a pokusím se dole porozhlédnout, jak bych tě tam mohla propašovat, aby nás nikdo neviděl ano?" vstala jsem rozhodně a nenechala ho ani domluvit.

"Jak myslíš," pokrčil rameny.

"Ale nepokaž to, ještě víc než to je," zasmál se.

"Tssss," vyplázla jsem na něj jazyk.

"Ty se hlavně nehni z místa, nebudu tě hledat po celém Římě," varovala jsem ho.

Další jeho průpovídky už jsem neslyšela, protože jsem se otočila a vydala se k hotelu.

Najednou jsem měla trému a připadala jsem si div ne jako zloděj a to jsem ještě vůbec nic neprováděla. Prostě jsem se jenom vracela do svého hotelového pokoje. A to snad trestné není že ne?

"Dobrý večer," pozdravila jsem na recepci, když jsem si šla vyzvednout svůj hotelový klíč.

"Dobrý večer slečno," pozdravil mě recepční a podával mi můj klíč.

"Děkuji," vzala jsem si od něj klíč a co nejrychleji a zároveň nejméně nejnápadněji jsem se vydala k výtahu.

Když za mnou zaklaply dveře od výtahu musela jsem si vydechnout. Opřela jsem se o stěnu výtahu a pozorovala číslice měnící se podle toho v jakém patře se výtah nacházel.

Neměla jsem absolutně ponětí, jak se Toma dostat. Koukala jsem se u výtahu, ale žádný nouzový východ nebyl v dohledu. Jediný, který jsem zahlédla byl na druhou stranu od recepce, takže člověk by musel projít recepčnímu přímo pod nosem. A to bylo sakra špatný.

Výtah cinknul a zastavil v mém patře. Odrazila jsem se od stěny a mířila ke svému pokoji. Klíčem jsem si otevřela a vešla dovnitř. Hned jsem otevřela okno a vpustila do pokoje trochu svěžího vzduchu. Ten v pokoji byl totálně zadýchaný. Sice tu uklízečka, podle čistých ručníků byla, ale asi zřejmě nevětrala.

Rozhlédla jsem se po pokoji a přemýšlela kolik věcí se stalo od té doby co jsem odsud naposledy vyšla. Kdyby mi to předtím někdo řekl, asi bych nevěřila. Co asi, určitě.

A teď dole čeká postřelenej mafián na to, až mu pomůžu dostat se sem nahoru.

Odhodila jsem kabelku na křeslo a ze skříně vytáhla svou deku, kterou si vždycky na cesty beru. V letadle bývá zima a když letíte dlouho, taková deka přijde vhod.

Vzala jsem jí a rozprostřela po velké manželské posteli, která v mém pokoji byla. Kdyby pak pokojská musela uklízet zakrvácené prostěradlo, to by jí asi bylo kapku divné že?

Páni, já už přemýšlím opravdu jako Tom, kroutila jsem sama nad sebou hlavou.

Co on mě všechno ještě nenaučí. Strávila jsem s ním sotva dva dny a už jednám jako on. Nehledě na ten náš skoro polibek před tím než jsme opustili jeho dům.

Na to se teď naštěstí zapomnělo, vzhledem k těm šílenostem na dálnici a jeho zranění, ale já to mám v hlavě pořád. I přes tu fotku jeho přítelkyně v peněžence. Zajímalo kde teď asi je? Že nebyla v jeho domě. Že si takového přítele jako je Tom nehlídá?

Na to bych teď ale myslet neměla. Hlavní teď je dostat Toma sem nahoru, kousla jsem se do rtu.

Sejdu dolů a třeba ho mezitím něco napadlo. Vyšla jsem z pokoje, vzala si jen kartu od pokoje, zamkla a mířila k výtahu. Přivolala jsem ho a ani jsem nemusela dlouho čekat, protože výtah byl stále v mém patře. Nastoupila jsem zmáčkla tlačítko přízemí a opřela se o stěnu. Stále bez nápadu, jak Toma propašovat dovnitř.

Když jsem procházela okolo recepce znovu ven, recepční na mě už trochu divně koukal. Přijdu a během pěti minut zase odejdu? Jo asi bych taky na sebe trochu divně koukala.

Vyšla jsem z hotelu a mířila k místu, kde jsem před chvilkou Toma nechala. Když jsem měla lavičku na dohled v šoku jsem ze zarazila. Byla prázdná.

A Tom nikde v dohledu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli jsem přeci jenom došla k těm správným lavičkám, ale přeci nejsem blbá, vím, kde jsem ho nechala. Nervózně jsem se kousla do rtu. Kam jenom mohl jít? A sám? Je přece raněný.

Jestli se mu něco stane, začala jsem pomalu propadat panice. Co když ho našli naši pronásledovatelé? Napadla mě snad ještě horší varianta, než kdyby odešel sám. Je raněný a oni by s ním určitě slitování neměli.

Nervózně jsem si vjela rukama do vlasů. Kam se jenom mohl podít? Kdybych aspoň já blbá měla číslo jeho mobilu.

Chvíli jsem okolo sebe jenom koukala a doufala třeba, že je někde objeví. Ale po pár minutách jsem to vzdala a vrátila se loudavou chůzí zpátky do hotelu. Dívala jsem se před sebe a v hlavě mi šrotovalo jen jedno. Kde je Tom?

To bylo jediné na co jsem byla schopná myslet. Ani jsem si nevšimla na další nedůvěřivý pohled recepčního, když jsem se zase po pár minutách vrátila.

Potřetí dneska jsem nastoupila do výtahu, automaticky zmáčkla číslo svého patra a opřela se o stěnu. Zavřela jsem oči a v hlavě jsem si vyčítala, že jsem ho tam nechala samotného. Je to moje vina. Nikdy jsem ho tam neměla nechávat. Jestli se mu kvůli mně něco stane, nikdy si to neodpustím.

Dee :-*