Sometimes dreams become real *23

Zase jednou Dreams co vy na to? Doufám, že jste na ní ještě nezapomněly :-*

"Cože?" vyhrkla jsem a málem jsem si polila svetr vínem.

"Jo," pokýval Bill hlavou a pousmíval se té ironii. Kdyby Lucas věděl, jaké věci se o víkendu děly na naší posteli, určitě Billa takhle nezval, ušklíbla jsem se. A jak jsem se tak dívala do Billovy pobavené tváře, tak se vsadím, že myslel úplně na to samé co já.

"V kolik máš přijít?" zeptala jsem se ho.

"Říkal kolem sedmé," pokrčil rameny Bill.

"Hezký a že by to nejdřív řekl mě, to se ani neobtěžuje," zakroutila jsem hlavou.

"Myslíš, že to zvládneme?" povzdechla jsem a pohledem jsem u něj hledala podporu.

"Jasně že jo, Adele," usmál se a svou dlaní mě pohladil po té mé, kterou jsem měla položenou na stole.

"I když bude pro mě opravdu ale opravdu moc těžké se tě nedotýkat a nelíbat tě," zacukroval.

---

"Bille, Bille myslím, že na tom budu úplně na chlup stejně," natáhla jsem se a něžně ho políbila na rty.

Opřela jsem si čelo o to jeho a dívala z té kraťoulilinké vzdálenosti do očí. Snad nikdy jsem nepoznala někoho s kouzelnějšíma očima. Byly tak hnědé, plné jiskřiček, že to až bralo dech. Mohla jsem se do nich koukat hodiny a hodiny.

A neustále mě neskutečně fascinovaly.

Z naší romantické chvilky nás vyrušil až číšník, který nám přinesl jídlo, které Bill objednal a musela jsem uznat, že jen od pohledu a vůně to vypadalo a vonělo skvěle. Určitě to tedy bude i dobře chutnat.

Nabrala jsem si první sousto na vidličku a chtěla se do něj zakousnout, když jsem se pohledem zastavila na Billovi, který se ve své porci vrtal a propaloval mě pohledem.

"Děje se něco?" zeptala jsem se a vidličku zas položila na talíř.

"Já jen..ehm nechtěl jsem tě nějak tlačit do toho seznamování s mým bráchou," vylezlo z něj.

"Bille," oddechla jsem si a pousmála se.

"Věř mi, že stokrát radši bych se seznamovala s tvým bratrem než absolvovala zítra tu večeři u nás," povzdychla jsem.

"Takže, jestli ti to udělá radost, tak se s tvým bratrem ráda seznámím," usmála jsem se na něj a viděla jsem mu na očích, že mu to udělalo radost.

"Jsi prostě úžasná víš to?" zamrkal na mě svými řasami.

"Už jsem to párkrát slyšela," zasmála jsem se a on se mnou.

"Tak tedy dobrou chuť," zamumlala jsem a vrhla se na to báječně voňavé jídlo.

"Nejsi oblečená moc nalehko?" optal se mě Bill, když jsem si na svůj lehký svetřík oblékla slabou zimní bundu.

"Jedu autem, tak snad nepromrznu," pokrčila jsem rameny, ale měla bych mu spíše dát za pravdu opravdu mi dneska byla docela zima, tak jenom doufám, že z toho neonemocním. To by mi tak ještě scházelo.

"To doufám, pak bych tě musel vlastnoručně zahřívat," zavrkal mi Bill do ucha, když jsem mu upravovala šálu na krku.

"Hm, tak to bych si nechala líbit," olízla jsem si rty. Vzala jsem si kabelku a následovala Billa ven z restaurace.

Na parkovišti jsme se zastavili u našich aut a ani jednomu z nás se odjet ještě nechtělo. Povzdechla jsem, objala Billa kolem pasu a hlavu si položila na jeho rameno.

"Snad to zítra zvládneme," zašeptala jsem.

"Určitě," zvedl mi Bill bradu aby mi viděl do očí.

"Bude to obtížné, budeme se muset hlídat, ale zvládneme to ano?" dodal mi odvahy a dlaněmi přejel po mých pažích až na dlaně a propletl prsty s mými.

"Vždyť máš úplně zmrzlé prsty," zhrozil se a hned mi je začal zahřívat svými.

"Zapomněla jsem si rukavice," přiznala jsem se. Jenom se na mě káravě podíval a dál to radši nekomentoval, ale viděla jsem na něm, že by mi chtěl dát pořádné kázání na téma, jak se mám v zimě správně oblékat.

Nejdřív mi na dlaně dýchl svůj horký dech a pak je strčil do svých kapes od bundy.

Nemohla jsem jinak, než se usmívat, jakou měl o mě starost. Nějaký mráz nebo zimu jsem nevnímala, teď jsem se soustředila jenom na Billa. Bylo teprve 6 večer, ale tma už byla jako o půlnoci, jeho oči ve tmě vypadaly ještě tajemněji a kouzelněji než ve dne.

Naklonila jsem hlavu nahoru, abych dosáhla na jeho rty a přivlastnila si je dřív než stihl cokoliv namítat.

Jemně jsem skousla jeho spodní plný ret a pak ho s co největší vášní políbila. Ochotně mi polibek opětoval, dlaněmi si mě přichytil za boky a tiskl co nejvíc k sobě.

"Tolik se mi od tebe nechce," zašeptal, když jsme se po chvilce od sebe odtáhly, abychom načerpali vzduch.

"A myslíš, že mě jo?" vzdychla jsem a přitulila jsem se k němu.

"Máme to hold těžký," slyšela jsem ho říct, ale než jsem mu na to stačila odpovědět, rozezvonil se mu mobil.

"Ach ne, to bude Tom. On má talent na to, volat v tu nejnevhodnější dobu," povzdychl a začal lovit zvonící telefon.

"Je mi to jasné, hlídá svého mladšího brášku," usmála jsem se a nechala ho si vyřídit hovor.

"Jo Tome?" přijal hovor.

"Za chvíli tam budu, tak těch pár minut už to počká ne?" protočil očima.

"Fajn, zatím a nebuď nervní," posmíval se mu.

"Co se stalo?" zajímala jsem se, proč ho bratr tak moc potřeboval.

"Tom si usmyslel, že zrovna teď musíme nahrávat a že mě tam strašně nutně potřebuje," zakroutil hlavou.

"Tak už jeď ty můj nepostradatelnej," vytáhla jsem ruce z jeho kapes a pohladila ho po neoholené tváři.

"Takže zítra," pokýval hlavou.

"Takže zítra," přitakala jsem.

"To bude divadlo," ušklíbla jsem se.

"To bude, ale my to zvládneme uvidíš," usmál se a ještě se sklonil aby mě na rozloučenou políbil.

***

"My to zvládneme," opakovala jsem si Billova včerejší slova a koutkem oka sledovala troubu jestli už jídlo nebude hotové.

"Už to bude hotové?" objevil se v kuchyni Lucas.

"Jo za chvilku to bude," odvětila jsem mu co nejvíc nezaujatě.

"Zlato je to Bill Kaulitz, všechno musí být perfektní."

No právě proto, pomyslela jsem si v duchu a byla jsem ráda, když se zase otočil a šel připravovat obývací pokoj.

Opírala jsem se o kuchyňskou linku a nervózně jsem sledovala hodiny, které ukazovaly za pět minut sedm. Za pět minut je tady Bill a celá tahle šaškárna začne.

Lekla jsem se, když mi zavibroval mobil na stole. Od té doby co si s Billem denně smskujeme jsem si radši vypnula na zprávy zvonění a nahradila ho jen vibrací. Nechci na nás Lucase zbytečně upozornit.

Potichu jsem se pro sebe zasmála, když jsem si přečetla Billovu textovku, kde se mě ptal, jak mě má tedy vlastně pozdravit a že by polibek byl asi blbý.

To by teda byl. Radši mi podej jenom ruku a myslím, že si ani netykáme. Odepsala jsem mu.

Ok. Za chvíli jsem tam. Jsem na rohu vaší ulice.

A opravdu natočila jsem hlavu k oknu a už jsem viděla světla jeho auta. Za chvíli motor utichl, když Bill zaparkoval na naší příjezdové cestě a o minutku později se ozvalo zazvonění zvonku.

Slyšela jsem, jak Lucas hned vystartoval z obývacího pokoje a hnal Billovi otevřít. Aby se nepřerazil, ušklíbla jsem se.

Zhluboka jsem se nadechla. Jde se na to. Teď se ukáže, jak dobří herci s Billem jsme a jestli neuděláme chybu.

Dee :-*