Attractive danger *10

Woooow desátý díl :D To to letí :D Opravdu netuším kolik dílů dohromady bude, vždycky prostě sednu a napíšu další u téhle povídky nemám vůbec žádnou osnovu, které bych se držela jako u ostatních, takže kdo ví, jak to dopadne a kam to vůbec bude směřovat. :-* Doufám, že se u tohle dílu objeví více komentářů než minule! :-*

Bylo to jak ze špatného snu, možná ještě horší. Byla jsem schoulená skoro až u podlahy a instinktivně jsem se krčila ještě víc a víc. Ty filmy a seriály, kdy se při automobilových honičkách ještě střílelo a při kterých jsem jen protáčela oči a přepínala, myslíc si, že něco takového se ve skutečnosti prostě dít ani nemůže, se dělo.

---

A připadalo mi, že tady nedobrovolně hraju hlavní hrdinku. Nehty jsem zarývala do sedačky stále víc a víc, cítila jsem jak se mé tělo třese strachy jako nikdy. Jestli jsem měla strach včera, když jsme se s Tomem schovávali, před našimi pronásledovateli, tak tohle se ani nedalo popsat. Bylo to jako kdyby vaše tělo jednalo za vás, aniž bych na to byť jen trochu pomyslela, krčila jsem se a skláněla hlavu víc a víc.

Cítila jsem, jak mi na hlavu dopadly střepy od sypajícího se skla. Sykla jsem, když se mi pár střepů zarazilo do kůže na ruce. Tom znovu zanadával a strhnul volant tak prudce, až jsem se hlavou uhodila o boční dveře.

Byla to opravdu šlupka, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, i kdybych měla slabý otřes mozku nebo ne.

Jediné co jsem si zoufale přála a za co bych právě teď dala cokoliv na světě bylo, aby to střílení utichlo a tahle honička skončila. Hned teď jako mávnutím kouzelného proutku. Jenže já takový proutek neměla.

Auto zasáhla další palba kulek. Zvedla jsem na okamžik oči k Tomovi a polilo mě horko, když jsem si všimla, že si levou rukou drží tu pravou nad loktem a po ruce mu teče proužek krve.

Pravou ještě stihl lehce přidržovat volant.

"Tome, ty jsi zraněný," vyjekla jsem.

Kašlala jsem na nějaké krytí a hned jsem se vrhla k jeho postřelené ruce.

"Schovej se," vyjel po mě, ale hned sykl bolestí, když pohnul rukou.

"To nic není," mrkl na mě a hned se zase věnoval řízení a předjel kamion, abychom měli aspoň malinký náskok.

"Jak nic to není?" vyjela jsem po něm tentokrát já a zůstala jsem sedět.

"Vždyť jsi postřelený, to není jen tak něco," stála jsem si za svým. Založila jsem si ruce na prsou a podívala se přísně na Toma, který pravou rukou sotva udržel řízení.

Viděla jsem, jak se nadechoval, aby mi něco odsekl, ale jeho slova přerušila další palba kulek. Slyšela jsem Tomovo "okamžitě se schovej" a pak už jenom kulky odrážející se od plechu a sypající se sklo.

"Tak teď už toho mám dost!" zamumlal Tom, když se palba trochu zmírnila.

Pravou rukou přidržoval volant a levou se snažil natáhnout k přihrádce přede mnou, kde měl schovanou zbraň.

"Tome, vždyť tě tímhle stylem znovu trefí," vykřikla jsem zoufale a dlaní mu zatlačila do hrudi, aby se znovu opřel do sedadla a zároveň, abych mu jeho postřelenou ruku ještě víc neporanila.

Stáhla jsem svou ruku zpátky a podívala se do jeho očí, které byli temné, vztekem potemnělé.

Díval se na mě a jen němě a vděčně přikývnul. Jen jsem mu kývla na odpověď a pozvedla rty v pousmání.

Jen pár sekund po tom jsem cítila lehoučký vítr těsně vedle mého levého ramena a kulka prolítla předním sklem.

V šoku jsem otevřela rty a vyhledala Tomův pohled. Tvářil se stejně šokovaně.

"V podstatě jsi mi zachránila život," pousmál se.

"Až tohle to skončí, tak ti poděkuju," řekl bez jakýkoliv srandiček a úšklebků, myslel to vážně.

"Tak tohle ti připomenu," ušklíbla jsem se.

"A ráda," dodala jsem.

"Fajn a teď mi prosím podej tu pistoli ze zásuvky před tebou," podíval se na mě.

Polkla jsem. On opravdu chce, abych na to sáhla? Zavrtěla jsem hlavou.

"No tak Lauro, jen mi to podej, nic se nestane, opravdu ne," ujišťoval mě.

"Lauro, dělej, už jsou zase těsně za námi," mrknul do zpětného zrcátka. Podívala jsem se do jeho očí a zavrtěla hlavou.

"Jenom mi to podej, je v pouzdru a zajištěná, nic se nemůže stát," mluvil na mě relativně klidně a potichu, jak nejvíc na tu situaci šlo.

"Do-dobře," zakoktala jsem se a třesoucími prsty jsem se snažila otevřít zásuvku. Na potřetí se mi to konečně povedlo a opatrně jsem to vzala to ruky a rychle podala do Tomovi nastavené levé dlaně.

"Fajn a teď…," všimla jsem si, jak si sundával bezpečnostní pás.

"Tome, co chceš dělat?" pípla jsem a se strachem v očích se na něj otočila.

"To co je nutné," odpověděl mi a znovu se bolestivě chytil za postřelenou ruku.

"Jsi zraněný, nemůžeš..," snažila jsem se mu odporovat.

"Ne, právě že musím," utnul mě v půli věty a nenechal mě domluvit.

"A teď mě poslouchej, uděláš přesně to, co ti řeknu ano?" požádal mě a mě nezbylo nic jiného než přikývnout.

"Dobře, a teď až ti řeknu, tak chytneš volant a budeš řídit jasné, pořád rovně po dálnici ano?" podíval se na mě zkoumavě, jestli jsem to pochopila.

"A co budeš dělat ty?" odpověděla jsem mu otázkou.

"Víš, že jsi opravdu tvrdohlavá?" pousmál se.

"Jo, to není žádná novinka," ušklíbla jsem se.

"Fajn, takže až ti řeknu, tak chytíš volant ano?"

"Neodpověděl jsi mi, co budeš dělat ty?" dožadovala jsem se odpovědi. Nechtěla jsem aby, se vystavoval dalšímu nebezpečí.

"Já je zastavím," vydechl a vyndal zbraň z pouzdra, které hned odhodil. V hlavě mi vířily tisíce myšlenek, co se asi chystá udělat. Srdce se mi divoce rozbušilo, jestli se mu něco stane tak…

"Jsi připravená?" zamumlal. Nervózně jsem s sebou škubla.

"Já..já nevím," vykoktala jsem ze sebe.

"Tome?" oslovila jsem ho. Jen ke mně zvedl pohled a tázavě se na mě podíval.

"Dej pozor prosím," zašeptala jsem a vpíjela se do jeho kouzelných očí.

"Budu se snažit," pousmál se, asi se mě snažil povzbudit. Což jsem v tu chvíli, ale opravdu potřebovala.

Mrkl do zpětného zrcátka, odjistil zbraň a kývl na mě, aby se ujistil, že jsem připravená.

Polkla jsem a v duchu se modlila, aby se mu nic nestalo. Na tom jediném mi teď záleželo.

"Teď," vykřikl Tom a já se okamžitě vrhla k volantu a snažila se jet, tak jak mi Tom nakázal.

Tom se otočil dozadu mezerou mezi našimi sedadly a okamžitě na naše pronásledovatele začal střílet hlava nehlava. Měla jsem chuť si zakrýt uši a oči, ale měla jsem na paměti, že musím udržet volant.

Ucítila jsem na tváři několik zbloudilých slz, které se mi nekontrolovaně skutálely z očí. Zamrkala jsem, abych je zahnala, a strašně moc jsem si přála, aby se Tomovi nic nestalo. Na nic jiného jsem nemyslela, jen na tohle jediné. Ať z toho vyvázne živý.

Palby neutichaly a mě připadalo, že už to trvá snad věčnost. Zoufale jsem se chtěla otočit a ujistit se, že je Tom stále celý, ale nemohla jsem. Donutila jsem se zírat na pruhy na silnici a držet se jenom jich. Jenom jich. Cukla jsem s sebou, když jsem uslyšela ránu a následné skřípavé brzdění a pak už jenom lámání plechu.

"Tome? Co se stalo? Tome?" volala jsem ho zoufale. Už jsem začínala myslet na nejhorší, ale najednou jsem za svými zády ucítila, jak se naklonil zpátky do své sedačky řidiče a zhluboka si oddechl. A v tu chvíli jsem si mohla vydechnout i já. Byl živý. Takový obrovský kámen, jaký mi spadl ze srdce.

"Šššš klid, už je to dobré," ucítila jsem jeho dlaň na zádech a následné ucuknutí, když se pravděpodobně dotkl své rány.

"Jsi v pořádku?" otočila jsem se na něj a až jsem se lekla, jak blízko jeho tvář byla.

"Jestli myslíš, jestli jsem ještě nějakou nekoupil tak ne neboj," pousmál se.

"To jsem ráda," řekla jsem upřímně a ani nevím, jak to ze mě vyletělo.

"Už ten volant můžeš pustit, mám to pod kontrolou," zamumlal mi do ucha, když jsem se stále křečovitě držela volantu.

"Ehm jo," pustila jsem svými roztřesenými prsty volant a zhroutila se na své místo.

"Co se stalo? Slyšela jsem skřípění brzd a pak…," zvědavě jsem se ptala.

"Dostal jsem je a jejich auto to prostě nevydrželo," pokrčil rameny a usmál se. Jen jsem ho stále s šokem v očích sledovala. Otočila jsem se dozadu a opravdu vzadu za námi se, vzdalujíc rýsoval obrys hromady šrotu.

"Je tedy po všem?" pípla jsem.

"To bych neřekl," zavrtěl hlavou a levou rukou si znovu chytil poraněnou ruku.

"Takže co..co teď?" zeptala jsem se na otázku, která mě pálila na jazyku.

"Myslím, že letadlo už mi uletělo."

"Co taky bych řekl," zkontroloval čas na svých velkých hodinkách na zápěstí. Přejel si zuby přes spodní ret, jako by přemýšlel.

"Jedeme do tvého hotelu," zavelel.

Dee :-*