Attractive danger *03

Hohooooo tak jsem to nakonec stihla :D Nejdřív jsem nevěděla jak to rozjet a pak jsem nevěděla kde to ukončit, jak jsem se rozjela :D:D:D Doufám že se vám bude díl líbit :-) je eeextra dlouhý :D:D

"Vidíš že to jde," ušklíbla jsem se, ale cítila jsem jak mi srdce začalo zrychleně bít. Proč stál sakra tak moc blízko?

Jen přivřel oči ještě více než předtím a pak se najednou zahleděl za mě.

Rychle jsem se otočila tím samým směrem co on.

"Je tam něco?" zašeptala jsem a otočila svůj zrak zpátky na něj. Nedíval se na mě, stále zíral někam do dálky.

---

"Doufám, že ne. Ale budeme si muset pohnout," podíval se konečně na mě. Jen jsem protočila očima a vydala se za ním.

"A řekneš mi i svoje příjmení?" vyzvídala jsem dál. Moc dobře jsem viděla, jak moc ho to štve a proto mě to bavilo.

"Bez komentáře," mávl rukou.

"Tom bez Komentáře, hezké jméno," řekla jsem naoko vážně. Slyšela jsem jak si zavrčel pod vousy ale na očích jsem mi viděla, že ho to pobavilo. Ale navenek na sobě nenechal nic znát. Povzdechla jsem si.

"Nech toho vzdychání a pohni," zase mě okřikl jako malého fakana.

"Fajn, ale řekni mi kam chceš teď jít hm?" snažila jsem se dohnat jeho zběsilé tempo.

"Uvidíš, až tam budeme, tak tam budeme," odbyl mě.

"Myslím, že tady jde o krk především mě, tak bych ráda věděla…," a dál už jsem se nedostala, protože mi na rty přitiskl svou dlaň a zatáhnul mě do prvního vchodu co byl nejblíže.

Vykřikla jsem ale zvuk mého hlasu byl tlumen jeho dlaní. Vykulila jsem oči a musela se jím nechat táhnout. Proti němu nemělo cenu se bránit. Přepral by mě jedna dvě.

Opřel mě o zeď za dveřmi a sám se natiskl těsně na mě, že jsem sotva mohla dýchat. Snažila jsem se mu vší silou vykroutit, ale měl sílu jako bejk.

"Pšššt," podíval se mi výhružně do očí a přiložil si prst ke rtům. A v tu chvíli jsem uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Nejsme tu sami.

Ještě, že mi dlaní zakrýval ústa, protože teď bych určitě strachy vypískla. Panebože, jestli nás tu najdou, tak to bude moje vina, prolétlo mi hlavou. Pořád jsem Toma hlasitě bombardovala otázkami a oni nás určitě slyšeli. Sakra.

V jeho očích jsem viděla, že jestli nás nezabijou ty, co nás hledají, tak mě zabije Tom. Minimálně pohledem.

Spustil ruku, kterou mi zakrýval ústa a nervózně si zuby přejel po spodním rtu.

"Jestli z tohohle vyvázneme, musím ti poděkovat," zamumlala jsem sotva slyšitelně.

"To se neboj, to ti velmi rád připomenu," ušklíbl se v odpověď a pak mi hned naznačil, abych ani nedutala. V téhle situaci bych na to přišla ale i sama. Nemusel mi napovídat. Došlo mi, že nám jde o krk.

Bylo slyšet rychlé otevírání dveří a klapot minimálně dvou párů bot. Pak několik rychlých vět v italštině.

Mé oči se upnuly na škvíru ve dveřích, kterou bylo vidět ven. Cítila jsem, že se kroky přibližují a že jsou čím dál tím blíž. V duchu už jsem si začala přeříkávat modlitbičky a v duchu jsem panikařila. Připadalo mi, že i můj zrychlený tep musí být slyšet snad na míle daleko.

Kroky se zastavily přímo před dveřmi do vchodu, kde jsme byli schovaní. Jsme ztracení, problesklo mi hlavou, když ten někdo venku, strčil do dveří, za kterými jsme se schovávali a ty se skřípěním otevřely.

I kdybych v tu chvíli chtěla hrůzou vykřiknout, tak se vsadím, že by ze mě nevyšlo vůbec nic. Ani hláska. Připadala jsem si jako ochromená.

Tím spíš, že se na mě Tom nalepil jako by mě měl slisovat. Neměl ale na výběr. Kdyby zůstal stát, tak jak stál doposud, dveře by se o něj zarazily a našli by nás o pár sekund dříve.

Ve stínu kterou vrhala otevřenými dveřmi dovnitř jediná funkční lampa z ulice, jsem zahlédla ruku s nataženou zbraní. Sevřel se mi žaludek, to je jak ze špatného filmu. Věděla jsem, že nemáme sebemenší šanci. Říká se, že naděje umírá poslední, ale v tomhle případě mi přijde, že by přišla s křížkem po funuse.

Ne že bych si chtěla vybírat v čím náručím umřu, ale zrovna v náručí cizího muže by to nebylo.

Ale to už si asi nevyberu.

Ve skrytu duše jsem věděla, že zbývají jen sekundy, než nás odhalí.

Aniž bych to plánovala, úplně automaticky jsem přitiskla obličej do Tomovi šedé mikiny, ve snaze se tam skrýt. Dlaněmi jsem ho tiskla co nejvíc na sebe, jako by mě snad měl znovu ochránit. Byl tak blízko, že jsem cítila tlukot jeho srdce.

Strachy jsem myslela že zešílím. Obličej jsem tiskla hloub a hloub do měkké látky jeho mikiny. Nechtěla jsem se dívat smrti do tváře. Byla jsem srab. Tak už nás najdi, ať už je po všem. Hlavně ať je to rychle.

Uslyšela jsem další krok do místnosti, kde jsme se schovávali. Připadalo mi, že slyším každý drobný kamínek, který se rozpadl pod kroky našeho nepřítele. A pak se najednou zastavil prudce otočil. Našel nás. Musel si nás všimnout. Blesklo mi hlavou.

Dlaně jsem sevřela v pěst a nehty si zarývala hluboko do kůže. Na sekundu jsem otevřela oči a viděla jsem jak se prsty s velkým tmavým prstenem ve tvaru hada na prsteníčku dotkly rámu dveří a chystaly se ho otevřít.

Zoufale jsem se podívala do Tomových očí a snažila jsem se mu tím říct, co jsem právě viděla.

Najednou se ale zvenku ozval ten druhý. Ten co už nás málem našel hned na to ruku stáhl a vyšel ven. Dveře se s skřípotem zase pomalu zavřely. Zvenku doléhal ještě hovor těch dvou, ale tentokrát se nám naštěstí vzdaloval.

Zhluboka jsem se úlevou nadechla a čelo si přela o Tomovo rameno. Připadalo mi, že jsem právě teď asi přežila vlastní smrt. Dneska už podruhé.

Stále jsme oba dva stáli ve stejné pozici a tiskli se k sobě i několik minut poté co ti dva nasedli do auta a v dálce zmizel i zvuk motoru jejich auta. Obličej jsem stále měla zabořený v jeho mikině a odmítala jsem vzhlédnout.

Nevím jako jemu, ale mě připadalo, že se snad už ani nedokážu znovu pohnout a normálně fungovat. Srdce mi pořád bilo jako o závod a roztřesenými prsty jsem žmoulala měkoučkou látku jeho mikiny.

Po pár minutách kdy jsem asi musela prodělat nějaký asi opravdu silný post traumatický šok, jsem cítila, jak se mi samovolně začínají po tvářích koulet slzy. Nedalo se to zastavit. Našlo si to cestu prostě samo. Bylo to stokrát horší, než když nás před chvílí vyděsila krysa.

Cítila jsem jak se zhluboka nadechl až teprve teď, když si byl jistý, že jsou doopravdy pryč. Odtáhl se ode mě a první co mě v tu chvíli napadlo bylo přitáhnout si ho zpět a schoulit se v jeho náručí. Ve kterém si chtě nechtě připadala v bezpečí. Ustoupil několik kroků a pootevřel dveře na malou škvíru, aby se přesvědčil, jestli je vzduch opravdu čistý.

"Myslím, že jsme je setřásli," zamumlal si spíš pro sebe. Pak se na mě otočil a zkoumavě se na mě zadíval.

Musela jsem vypadat opravdu skvostně. Celá zamazaná od prachu, který tady byl všudypřítomný, slzy mi tekly samovolně po tvářích, rozcuchaná no prostě holka k pohledání. Opírala jsem se o zaprášenou zeď a momentálně mi to bylo úplně jedno. Připadlo mi, že mě ani nohy nedokážou poslouchat a pomalu jsem po zádech sjížděla do dřepu.

"Hej, hej hej no tak," dvěma kroky byl u mě a chytil mě za paže v poslední chvíli, jinak bych asi opravdu skončila na zadku na zemi. Vytáhl mě na nohy a znovu mě opřel o zeď. Dlaněmi mě přidržoval, abych mu zase nesjela a starostlivě se na mě díval. S námahou jsem dokázala přimět oči aby mu opětovaly pohled. Všechno jsem to pořád viděla před očima. Jako noční můru.

Hlasitě jsem zaštkala a znovu se vrhla na své oblíbené útočiště - na jeho mikinu.

"Málem…málem nás zabili," mumlala jsem mezi vzlyky.

"Všechno už je dobré ano? Za chvíli budeš v bezpečí, slibuju," zašeptal a pohladil mě po vlasech.

Objala jsem ho kolem pasu a nadechla se jeho vůně, která mě v tu chvíli uklidňovala, stejně tak jako jeho přítomnost a teplo, které z něj vyzařovalo. Jako bych zase byla v bezpečí.

Až teprve po chvíli, když jsem se maličko vrátila do normálu, mi došlo, že je docela divné, když se tady takhle lepím na úplně cizího člověka, kterého znám jen pár hodin a o kterém vím jen to, že se jmenuje Tom a že jeho matka byla Němka.

I přes silnou mikinu jsem cítila, jak se jeho vypracované břicho dotýká toho mého. Srdce se mi zase rozbušilo, ale ne z toho důvodu co před chvílí. Tentokrát to bylo jím.

Trochu jsem se od něj odtáhla a opřela si hlavu o chladnou zeď.

"Je to lepší?" pozvedl obočí a naklonil hlavu na stranu.

"Jestli myslíš, jestli jsem se s mířila s faktem, že nás před chvíli někdo zabil, tak ano," odpověděla jsem mu a už to skoro vypadalo jako má odpověď. Usmál se.

"No vidíš, už se ti zase vrací humor," olízl si vyprahlé rty a já se chtě nechtě musela na chvíli zastavit pohledem na jeho plných rtech a přemýšlet jak musí být asi sladké.

"Lauro?" luskl mi před očima prsty, abych začala znovu reagovat.

"Ehm..jo?" probrala jsem se z filosofií o jeho rtech a věnovala pozornost pro změnu jeho očím.

"Teď sebou prosím tě hoď ano? Je to už jenom kousek, za chvíli jsme tam," kladl mi na srdce a nandával si kapucu.

"Teď jsou sice pryč, ale nemůžu zaručit, že se zase nevrátí," podíval se na mě ještě z pod kapuce.

"Fajn, slibuju, že už budu mlčet," povzdychla jsem si. Hlavně abychom už byli v tom jeho "bezpečí" jak on říkal. Sice nevím kde to je, ale když tam budeme v bezpečí, bude mi to jedno.

Vyšli jsme z našeho úkrytu a vydali se znovu na cestu. Tentokrát jsem celou dobu mlčela, neměla blbé otázky a držela se těsně za ním.

A opravdu ušli jsme možná jen několik pár set metrů pak zahnuli ještě do jedné uličky a nakonec zastavil před vysokou zdí, která se táhla určitě kolem nějakého velkého luxusního sídla.

"Tak a jsme tady," řekl vítězoslavně.

"Lezeš první ty nebo mám já?" podíval se na mě a k mému překvapení to myslel opravdu vážně.

"To nemyslíš vážně že ne?" dívala jsem se na něj jako na blázna.

"Nechceš se vloupat do cizího domu že ne? Musí tam být tak sto kamer a alespoň tři dobrmani," vrtěla jsem hlavou a na chvíli mě napadlo, jestli by tamti co nás honili nebyli přece jenom menší zlo než on.

"Tak přesně to se chystám udělat," ušklíbl se a já jen na prázdno otevřela pusu. On se snad dočista zbláznil.

Dee :-*