Sometimes dreams become real *15

Druhý den jsem zase byla v práci jako na trní. Snažila jsem se soustředit na práci, ale vždycky mé myšlenky nějak odbočily a zase skončily u Billa.

U Billa a té naší dnešní schůzky. Tentokrát ale nebylo z toho důvodu, že bych se na setkání s Billem tolik těšila. Spíše jsem se toho obávala.

Poklepávala jsem nervózně tužkou o stůl, hlavu opřenou o dlaň a dívala se před sebe. Ach jo, povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou.

Stočila jsem pohled ven z okna na ulici a pozorovala kolemjdoucí. Možná bychom se neměli scházet tak často, rozumovala jsem.

Trávím s ním poslední dobou daleko víc času než s Lucasem. Možná proto se na něj tak dívám, protože se mi Lucas dostatečně nevěnuje.

Byla jsem ráda, že jsem si tu našla kamaráda, někoho s kým můžu trávit volný čas, když je Lucas v práci a ještě bych si to sama takhle zkomplikovala?

---

Ach jo, měla jsem si spíš najít kamarádku. Do té bych se zamilovat nikdy nemohla, ušklíbla jsem se a dál jsem se snažila věnovat své práci.

Když jsem se ale začala konečně soustředit na práci, zapípal mi mobil a ohlašoval novou zprávu. Hned jsem se automaticky vrhla po mobilu s myšlenkou, že to bude Bill.

Už jsem měla mobil v ruce, když mi došlo, jak jsem se po něm tak moc nadšeně vrhla. Našpulila jsem rty a zakroutila hlavou.

No co, tak se těším, že mi napíše kamarád no a co? Odůvodnila jsem si svoje jednání, i když jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli jsem neobelhávala sama sebe.

Otevřela jsem zprávu, ve které se mě Bill ptal, jestli bychom se dnes kolem páté mohli sejít v restauraci. Hned jsem mu obratem odpověděla, že to vůbec není problém a že tam na pátou budu. Jeho odpověď mi přišla snad během pár vteřin a stálo v ní, že už se moc těší.

"Jo, to já taky," usmála jsem se a znovu se ponořila do práce.

Ponořila jsem se do toho tak moc, že jsem si nevšimla, zaklepání na dveře. Až když se zaklepání ozvalo znovu, teprve tehdy jsem ho slyšela.

"Dále," řekla jsem automaticky a nespouštěla pohled z obrazovky.

"Adele? Můžu mít prosbu?" nakoukla do dveří má šéfová.

"Ano, určitě," usmála jsem se na ni. Byla na mě vždycky milá, neměla jsem důvod neusmívat se.

"Potřebuji, teď hned nutně odejít, tak jestli by jsi nedodělala moji práci," podívala se na mě a bylo vidět, že opravdu naléhavě potřebuje odejít.

"Dobře, já to udělám," pokrčila jsem rameny. Je to moje šéfová, nemůžu jí říct ne. I když jsem se ještě chtěla stavit doma, než půjdu na to jídlo s Billem.

"Děkuju, jsi zlatá," usmála se a zmizela za dveřmi.

Povzdechla jsem si. Abych to do čtyř všechno stihla mám co dělat. Nejen moji práci ale i tu co mi teď uložila šéfová dodělat. A přesčas tu opravdu být nehodlám, odfrkla jsem si a vrhla se do práce.

Bylo chvíli před čtvrtou a já už měla skoro vše hotové. Protáhla jsem si krk a podělávala poslední řádky. Tak možná ještě stihnu stavit se doma, přemýšlela jsem.

Bylo přesně za minutu čtyři a já měla hotovo.

Rychle jsem vypnula počítač, oblékla se a co nejrychleji vypadla z kanceláře. Za čtvrt hodiny jsem přijížděla k našemu domu a modlila jsem se, aby Lucas nebyl doma.

On je teď ten poslední koho bych chtěla potkat. Zase by se mě vyptával jak na policejním výslechu, kam jdu a s kým.

Otevřela jsem dílkovým ovládáním dveře a úlevně vydechla, když jsem v garáži neviděla Lucasovo auto.

Tak výslechu jsem ušetřena, ušklíbla jsem se v duchu a vjela dovnitř.

Rychle jsem si převlékla ty nepohodlné boty za nějaké více pohodlnější, upravila make up v zrcadle a spěchala k autu.

Když jsem čekala na křižovatce na červenou, nedočkavě jsem bubnovala prsty do volantu a popoháněla barvy na semaforu.

Na jednu stranu jsem se na Billa těšila, ale na druhou jsem se trochu obávala. Náš vztah musí zůstat čistě kamarádský, nabádala jsem sama sebe.

Jediný kamaráda kterého já tady mám a takhle nad ním přemýšlím. Proboha jsem hrozná, povzdechla jsem si a rozjela se na zelenou.

Bylo za pět minut pět, když jsem parkovala na parkovišti u restaurace, kde jsme se měli sejít. Vešla jsem dovnitř, rozhlédla se po restauraci a hned jsem ho uviděla.

Seděl až vzadu u okna u stolu pro dva. Musela jsem se usmát. Byla sranda ho pozorovat, když o tom nevěděl. Seděl, lokty opřené o stůl, v dlani žmoulal ubrousek a díval se skrz okno ven na ulici.

Nevím proč, ale najednou mě napadlo si z něj tak trochu vystřelit. Schovala jsem se za roh, tak aby mě on nemohl vidět, ale já na něj viděla dobře a vytáhla jsem z tašky telefon.

Vytočila jsem jeho číslo a zpoza rohu ho pozorovala. Všimla jsem si, jak začal něco lovit ve své bundě a pak se usmál, když se podíval na to, kdo mu volá.

"Ahoj," ozval se v telefonu.

"Kdy dorazíš? Už tu na tebe čekám," vybalil na mě hned.

"No víš Bille, proto ti volám," začala jsem hrát svou hru.

"Proč stalo se něco?" řekl a já si všimla, jak nakrčil čelo a trochu se zamračil.

"No víš, zase mi do toho něco vlezlo," řekla jsem omluvně a sledovala jeho výraz.

"Aha, máš něco domluveného s Lucasem?" hlesl.

"No, vlastně jo," řekla jsem schválně a sledovala jeho rekci. Odfrkl si a jemně pěstí uhodil do stolu, takže kdybych s ním jenom volala ničeho bych si nevšimla.

"Aha, to je škoda. Už jsem se na tebe těšil, když jsme se ani včera neviděli," povzdechl si a jeho úsměv najednou pohasl.

"Já vím, Bille, opravdu mě to moc mrzí, ale nejde to jinak."

"Jo, mě taky," hlesl smutně a já viděla, jak naštvaně odhodil zmuchlaný ubrousek na stůl.

"Ach Bille, nezlob se, příště si to určitě vynahradíme ano?" omlouvala jsem se mu.

"Fajn, tak se měj," ukončil stroze hovor a vstával od stolu.

Dee :-*