Sometimes dreams become real *14

Jsem šikula, stihla jsem další díl! :D Ať se Vám líbí.

S Billem jsme si povídali ještě dlouho. Ani jsem si neuvědomila, kolik času uběhlo od toho incidentu s Lucasovou matku, až když se do mě dala zima, protože jsem tam seděla jen v džínech a ve svetru, mi došlo, že už tam určitě nějaku tu půl hodinu sedím.

"Měli bychom už končit, povídáme si už skoro tři čtvrtě hodiny," zasmála jsem se a přerušila Billův proud slov, který na mě chrlil.

"Už tak dlouho?" překvapilo ho.

"Mě to přijde teprve jako deset minut," slyšela jsem se ho zasmát.

"Jo mě taky," pousmála jsem se, i když on to vidět nemohl a přitáhla si svetr víc k tělu, byla už totiž opravdu solidní zima.

"Takže tedy zítra. Už se nemůžu dočkat," loučil se Bill.

"Jasně, určitě zase budu v práci neschopná jako dneska," ušklíbla jsem se a pak sebou škubla, protože mi někdo položil dlaň na rameno.

S úlekem jsem se otočila a dívala se do Lucasových naštvaných očí.

"Děje se něco?" ptal se starostlivě Bill, který to ještě nepoložil a asi slyšel můj úlek.

"Ne, ne všechno v pohodě, jen jsem se něčeho lekla."

"Už jsem se lekl," oddechl si. Je zlatý, pomyslela jsem si.

"Tak se měj," rozloučila jsem se stroze, abych Lucasovu naštvanost ještě více nepopudila, už takhle byl naštvaný dost.

Položila jsem mobil na stolek vedle zapalovače a založila si ruce na prsou. Lucas si stoupnul přede mě a zády se opřel o zábradlí balkonu.

---

"Takže?" podívala jsem se na něj.

"S kým si to mluvila?" vyštěkl na mě.

"To ti může být jedno," ušklíbla jsem se. Mě tedy rozhodně kontrolovat nebude.

"Tvoje maminka už odjela?"

"Jo, už jsem si odvezl," procedil mezi zuby.

"Na něco jsem se tě ale ptal."

"A já ti odpověděla, že ti to může být jedno," stoupla jsem si a dívala jsem se mu bojovně do očí.

"Adele," začal najednou smířlivě, chytil mě za paže a donutil mě se mu podívat do očí.

"Lucasi, nech toho," vyvlékla jsem se mu.

"Víš moc dobře, že nesnáším ty kecy o dítěti, svatbě a tak podobně. Ale ne, jako by jste se s matinkou proti mně domluvili co?" naštvaně jsem našpulila rty.

"Adele," zopakoval moje jméno a dlaní si přejel přes oholenou tvář.

"Nech mě, chci jít spát," otočila jsem se k němu zády.

"Počkej," chytil mě za ruku a otočil k sobě.

"Adele, já ehm měl bych se ti omluvit jak za sebe, tak za matku," řekl a já překvapeně zvedla obočí. Při tom jak nabroušený přišel, jsem nesázela na to, že se jde omluvit.

"Opravdu mě to mrzí, jaké jsou v poslední době, mezi námi rozepře a chtěl bych to napravit, opravdu," dušoval se a hladil mě po dlani.

"Slibuji, že už žádné přemlouvání k dítěti, nebo ke svatbě," dušoval se.

"A tak mě napadá, co bys řekla, tahle zítra odpoledne na společný oběd hm? Ani nepamatuju, kdy naposledy jsme spolu poobědvali," lísal se.

"Jo, to já taky ne," řekla jsem jízlivě.

"Tak platí to?" pousmál se na mě a zíral mi do očí. Oplácela jsem mu pohled a přemýšlela, jestli mám zrušit ten zítřek s Billem, nebo tenhle ten oběd.

Olízla jsem si rty. Na co se těším víc? Kam mě srdce víc táhne? Měla bych Lucase alespoň trochu vytrestat za to, jak se poslední dobou choval.

"Ne," řekla jsem a zavrtěla hlavou.

"Ne?" zopakoval překvapeně. Byl totiž zvyklý, že s čímkoli přišel, to jsem mu odkývala. Ale s tím je teď konec.

"Slyšel si dobře, zítra už něco mám," ušklíbla jsem se a nechala ho tam jen tak stát. Asi mu teprve za chvíli dojde, co jsem mu řekla.

Zašla jsem z balkonu do pokoje, dveře jsem nechala jen přivřené, aby se tu trochu vyvětral vzduch.

Vzala jsem si svou košilku a chystala se dát si pořádnou uklidňující vanu se spoustou pěny. Opřela jsem si ruce o okraj vany, hlavu si opřela a zavřela oči.

Povzdechla jsem si a nechala jsem si z hlavy vykouřit jak Lucasovu matku, tak Lucase samotného.

A zůstal tam jenom Bill. Aniž bych si toho všimla, tak jsem se začala usmívat.

Už jsem se nemohla dočkat zítřejšího odpoledne. Je mi s ním tak dobře.Vždycky, když jsem s ním, tak mi připadá, že on mi opravdu naslouchá a dokáže mi poradit. Nebere věci jedním uchem tam a druhým ven.

Už jsem si myslela, že si tu nedokážu najít přátele a teď najednou se tu objevil on. Už jsem skoro ani nedoufala.

Protáhla jsem si krk a natáhla jsem se pro sprchový gel.

Otevřela jsem víčko a přičichla si. Hm, melounový. Opravdu hezká vůně.

Namydlila jsem si celé tělo a hned jsem ze sebe mydlinky smyla. Potopila jsem se do vody, abych si namočila i vlasy. Natáhla jsem se po šamponu, zavřela jsem oči a mydlila jsem si vlasy.

Přemýšlela jsem o tom, kam zítra s Billem vyrazíme. Jestli do kavárny, jako jsme měli v plánu dnes.

Usmála jsem se, když jsem si ho vybavila, jak si často nevědomky olízne své plné rty.

Jsou vždycky tak růžovoučké, skousla jsem si ret, jen jsem si na to vzpomněla.

Otevřela jsem oči a přestala s mydlením vlasů. Polkla jsem.

Bill mě bere jen jako kamarádku a já čím dál častěji přemýšlím nad jeho rty, došlo mi a samotnou mě to docela vylekalo.

Potřebuju kamaráda, vrbu, někoho s kým se pobavím nebo poradím o svých starostech a ne milence. Proč ale ten kamarád musí tak přitažlivý?

Musím se krotit a přestat myslet na Billa jako na muže, ale na kamaráda. Tak a tečka. Hlavně se do něj nesmím zamilovat. Tedy znovu zamilovat. Jednou už jsem do něj zamilovaná byla, ale platonicky.

Dee :-*