Sometimes dreams become real *13

Ach jooooo tomu DSDS se bude smát asi ještě hoodně dlouho :D:D Tom to tam oddržkoval na jedničku :D:D No nic 13. díl :D Ať se Vám líbí :D

"Je to výborné," chválila mi Lucasova matka večeři.

"Děkuju," usmála jsem se na ní, když mě pohladila po dlani.

"A jak se pořád máte?" začala se vyptávat. Kdyby neseděla vedle mě a neviděla každé moje gesto, s chutí bych teď protočila oči v sloup.

"Jak bychom se měli? Pořád stejně dobře," odpověděl jí Lucas a podíval se na mě. Jen jsem jeho odpověď podpořila pousmáním.

"Jen Lucas je stále déle a déle v práci," neodpustila jsem si. Jen ať maminka synáčkovi domluví.

Jakmile jsem dořekla, Lucas si povzdechl a jeho matka k němu stočila pozornost. Jo, jen ať mu dá, ušklíbla jsem se v duchu.

Nabrala jsem další sousto na vidličku, když jsem si všimla, že se můj telefon, který byl položený na stole rozsvítil, díky nově přijaté zprávě.

Vzhlédla jsem a když matinka zrovna hučela do Lucase, že to s tou svou prací přehání, nenápadně jsem se natáhla pro mobil.

---

Schovala jsem ruku s mobilem na klín a nenápadně si zprávu přečetla. Usmála jsem se, když jsem zjistila, že je od Billa.

"Jak přežíváš večeři s "maminkou" J B."

Vzhlédla jsem, jestli si mě ti dva nevšímají a naťukala odpověď.

"Zatím, to jde, teď zrovna cupuje Lucase, za to že je pořád v práci, ale určitě to horší ještě příjde."

Odeslala jsem a ani ne za minutu jsem tam měla znovu odpověď.

"Co horšího?"ptal se.

"Až se začne ptát jestli plánujeme svatbu nebo dítě L" naťukala jsem odpověď. Před Billem nemusím mít žádné tajemství.

"Aha, tak to asi není moc příjemné, takové osobní téma. A vy nic takového neplánujete?"

"Já určitě ne, ale Lucas by si určitě říct dal," ušklíbla jsem se, když jsem to psala.

"Adele?" oslovila mě Lucasova matka a já sebou přistiženě škubla.

"Ano? Já na chvíli jsem se zamyslela," omluvila jsem se.

"Ptala jsem se tě, jak se ti vede v práci?" pousmála se.

"V práci..ehm je to fajn. Baví mě to a i kolegyně jsou milé," odpověděla jsem jí zdvořile a v duchu se modlila ať už jí Lucas konečně odveze domů.

"Máte ten dům opravdu krásný," rozplývala se a dívala se kolem sebe.

"To je všechno Adelina zásluha, to ona se tady o všechno stará," chválil mě Lucas před svou matkou.

"Kdyby to ale Lucas, všechno nezařídíl, neměla bych se o co starat," usmála jsem se na něj.

"Jenom škoda, že takový velký dům je tak prázdný," posteskla si.

"Jak prázdný?" chytil se toho hned Lucas. Doufám, že ta stará čarodějnice nemíří, tak kam myslím, zatnula jsem dlaň v pěst.

"No, chybí tomu dětský smích, řekla bych," našpulila rty a podívala se na mě. Polkla jsem a propálila ji ne zrovna příjemným pohledem.

"Já bych řekla, že tohle je čistě jen moje a Lucasova soukromá věc, ne vaše," řekla jsem jí nepříjemně, protože do toho opravdu nemá co mluvit.

"Ano, to máš pravdu Adele, ale koukni na mě už jsem stará a ráda bych se ještě dočkala vnoučete od jediného syna," zkoušela na mě citové vydírání.

"Já se ale na dítě necítím. Tečka," vstala jsem vytočeně od stolu a vztekle odhodila příbor. Lucasova matka na mě užasle zírala.

"A dál se o tom odmítám bavit," odhodila jsem za příborem i ubrousek, kterým jsem si otřela pusu a s dusotem odkráčela.

Zabouchla jsem za sebou dveře ložnice a opřela se zády o dveře. Přece nejsem sobecká, když se na dítě ještě necítím ne? Nemůžou mě do něčeho takového nutit. Byla bych to já, kdo by to dítě musel odnosit a porodit.

Zatřásla jsem se odporem při slově porod. Spousta krve a dětský křik, ne děkuji. A pak bych se už z domu nehnula a stále se jen starala a Lucas by byl celý den v práci a všechno by bylo na mě.

Přistihla jsem se, jak jsme v ruce vší silou mačkala svůj mobil. Ještě že jsem měla svou duchapřítomnost a nenechala ho ležet na stole.

Povzdychla jsem a můj pohled se zastavil na mém nočním stolku. Udělala jsem k němu pár kroků a vytáhla schovanou krabičku cigaret.

Nekouřila jsem pravidelně, ale jednou za čas třeba v takovýhle situacích, kdy mě někdo nehorázně naštval, jsem to potřebovala.

Vytáhla jsem jednu cigaretu, vložila si jí mezi rty a hledala zapalovač. Když jsem ho vytáhla až úplně zezadu ze šuplíku, vzala jsem si ještě teplý svetr který ležel na křesle a vyšla jsem na balkón.

Sedla jsem si do proutěného křesla a zapálila cigaretu, dřív než mi zimou stačí zkřehnout prsty. Zapalovač jsem odhodila na stolek vedle mobilu a zabalila se do teplého svetru. Popotáhla jsem si z cigarety tak silně až konec zbělel a vyfoukla kouř. Zadívala jsem se na temně modré nebe a přemýšlela.

Co by normální holka právě teď udělala? Zavolala své nejlepší kamarádce. Já sice takovou nemám, ale mám Billa a on je moje vrba.

Chytla jsem do ruky mobil a hned vytočila jeho číslo. Stihla jsem si ještě jednou popotáhnout než to vzal.

"Ahoj neruším?" vybafla jsem na něj hned, než se stihl vůbec ohlásit.

"Jasně že ne," uslyšela jsem jeho hlas, který jsem tak ráda slyšela.

"Už máte po večeři?" zasmál se svým zvonivým smíchem.

"No já už jo," ušklíbla jsem se a znovu popotáhla z cigarety.

"Jak to?" zeptal se.

"Něco se stalo? Nakrkla tě matinka?" usuzoval.

"Jo, přesně tak," vyfoukla jsem kouř.

"Ty kouříš?" zeptal se překvapeně.

"Jo, jak si to poznal?" nechápala jsem.

"No, bude to tím, že jsem tě slyšel vyfouknout kouř víš? Taky kouřím. Tedy snažím se to omezovat," vysvětlil.

"Aha," další věc kterou o něm vím.

"Já ale nekouřím pořád, jen když mě něco naštve, jako třeba dneska Lucasova matka," objasnila jsem mu, jak to s tím mým kouřením je.

"Co se tedy stalo? Nutila tě do svatby?" vyptával se.

"Do svatby ne, ale do vnoučete," povzdychla jsem si.

"Měla takové ty kecy, že Lucas je její jediné dítě a že by se chtěla dočkat vnoučete a tak dále," zaklonila jsem hlavu a opřela si jí o hranu křesla.

"Bille, řekni mi, jsem sobecká? Když nechci mít teď dítě? Když se na to prostě necítím?" zeptala jsem se zoufale svého jediného přítele, kterého jsem tady měla.

"Jasně že ne Adele, nemůžou tě do něčeho takového přece nutit," dal mi Bill za pravdu.

"Až budeš chtít mít dítě, tak ho mít budeš, ale když ho nechceš, tak ho mít nebudeš jenom proto, že si to Lucas přeje ne?"

"Jo, přesně tohle je i můj názor na věc," pousmála jsem se. Byla jsem ráda, že mi alespoň někdo rozumí.

"Bille? Budeš mít zítra čas? Ráda bych tě viděla, když to dneska nevyšlo," zamumlala jsem svou prosbu do telefonu a típla cigaretu.

"Zítra, jasně že jo," vychrlil hned na mě svou odpověď.Usmála jsem se. Byla jsem tak ráda, že mám někoho, komu se můžu svěřit a postěžovat.

"Jsem moc ráda, že tě mám," zašeptala jsem.

Dee :-*