Sometimes dreams become real *11

Novoroční díl :-* Doufám, že i jako v loňském tak i v letošním roce se tu sejdem u spouuuusty povídek :-*

"Ne tomu nevěřím," smála jsem se a vzala si další kousek pizzy.

"Opravdu, ta holka se na Toma normálně vrhla," vyprávěl mi Bill jednu příhodu z jejich tour.

"Máš ještě hodně takových historek?" kroutila jsem nad tím hlavou. Vždycky dokázal vytáhnout něco, čím mě zaručeně pobavil.

"Spustu," ujistil mě a natáhl se pro poslední kousek své pizzy. On tu svou na rozdíl od té mé už měl snědenou.

"Už nemůžu, jinak asi prasknu," zamumlala jsem s plnou pusou a odložila díl pizzy, který jsem právě jedla. Zbývala ještě necelá čtvrtka pizzy a já už opravdu nemohla.

"Už nemůžeš?" pozvedl škádlivě obočí.

"Tos tomu teda moc nedala," ušklíbl se.

"Já bych si dal klidně druhou," opřel se zády o židli, na které seděl a protáhl si ruce. Dívala jsem se na něj a nemohla jsem si nevšimnout svalů na jeho paži a těch vystouplých žil, které jsem na mužích zbožňovala.

---

Ach bože, na co to proboha myslím? Napomenula jsem se v duchu. Mám doma Lucase a Bill je jen kamarád. Nic víc. Ale takové ruce jako on Lucas nemá, to je pravda. Musela jsem uznat.

"Bille?"

"Ano?" zvedl ke mně hlavu a zvědavě mě propaloval svým pohledem a pak se zaculil.

"Nevadilo by ti, kdybych si dal ještě kousek té tvé pizzy?" podíval se na mě štěněčím pohledem těch svých hnědých očí, kterému prostě nešlo odolat.

"Ne v pohodě, vezmi si," vydechla jsem, radši se na takovou otázku nebudu vůbec ptát. Ještě že mě nenechal se zeptat.

"Jé promiň, chtěla si něco říct a já ti skočil do řeči," zakousl se do mé pizzy, po které se hned hladově natáhl jako by před chvílí vůbec nesnědl celou pizzu.

"Né, už nic, byla to blbost," mávla jsem nad tím rukou a pozorovala ho jak se cpe.

Zamračil se a našpulil rty.

"No ták, něco si chtěla říct, tak to řekni. Víš, mě můžeš říct cokoli, jsem tvůj kámoš," zamrkal.

"Ne, opravdu, nebylo by to moc vhodné, jen jsem se chtěla zeptat jak to že..,"

"…jak to že co?" zvedl tázavě obočí.

"No jen je mi divné, že někdo jako ty, tak úspěšný, milý a pohledný ehm, nemá přítelkyni a tráví čas s někým jako jsem já," vyklopila jsem ze sebe, jak si přál a sklopila pohled.

Sledovala jsem své ruce položené v klíně a slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl.

"Víš, v tomhle světě je to těžké si někoho najít, nevím jestli můžu lidem věřit, to je to hlavní," řekl a přišlo mi, že jeho úsměv, který zdobil jeho tvář celou dobu, najednou povadl.

"Strašně moc rád bych jen tak šel a pozval nějakou dívku na rande, ale já prostě nemůžu, jen tak někomu věřit, že se mnou nejde jenom proto, že jsem Bill Kaulitz chápeš?" dořekl a podíval se na mě svýma velkýma hnědýma očima a mě ho v tu chvíli bylo neskutečně líto.

"Nedokážu poznat, jestli jí jde o mě nebo o moje prachy," dodal po chvíli.

"To je mi líto," zamumlala jsem a natáhla ruku, abych mu stiskla jeho dlaň, kterou měl položenou na stole.

"Já vím, jsi hodná," pousmál se na mě.

"Neměla jsem o tom začínat promiň," zašeptala jsem.

"Tak dobře jsme se bavili a já to takhle zkazila, bože," zakroutila jsem sama nad sebou hlavou.

"Ne v pohodě, nic se nestalo, už jsem si na to zvykl, od té doby co jsme se proslavili, na tu samotu," pokrčil rameny.

"A když už jsme u těch vztahů co ty a Lucas? Je to lepší?"

"Právě naopak, poslední dva dny jsem po sotva viděla, vlastně jen večer, když jsme šli spát a pak ráno mezi dveřmi," povzdechla jsem si.

"To jsme dva případi co?" zasmála jsem se a on se mnou.

"A na to bychom se měli napít co říkáš?" kývl na mě a pozvedl svou skleničku s minerálkou, protože řídil.

"To bychom tedy mohli," usmála jsem se a pozvedla tu svoji.

"Na nás na dva případy," pronesl Bill a já se musela smát, jak vážně to řekl.

"Takže děkuju za další skvělý večer," otočila jsem se na Billa. Právě jsme dorazili v jeho autě před náš dům a byl čas se rozloučit.

"Nemáš za co děkovat, říkal jsem ti to už včera," pousmál se.

"Dobře ale stejně ti musím říct, že mi je s tebou fajn," vysoukala jsem ze sebe a hned bych si pleskla. Proč mu vůbec něco takového říkám?

"To mě těší," zamrkal, až se mu jeho dlouhé řasy o sebe otřely, potutelně se usmál a začal se ke mně sklánět.

Cítila jsem, jak mi srdce začalo bušit jako splašené, ale absolutně jsem netušila proč. Políbil mě na tvář a hned se zase odtáhl.

"Taky děkuju za super večer a ještě lepší společnost," pousmál se. Usmála jsem se.

"Ehm, tak tedy máš čas i zítra?" zeptala jsem se.

"Zítra?" přemýšlel a prohrábl si své rošťácky vyčesané vlasy.

"No musím ještě do studia, ale určitě si čas najdu," olízl si rty.

"Tak fajn budu se těšit," odepínala jsem si bezpečnostní pás.

"Já taky, někdy během zítřka ti napíšu," zavolal na mě ještě, když už jsem vystupovala z jeho vyhřátého auta.

Venku byla už opravdu solidní zima, takže jsem byla ráda, že jsem přešla jen z Billova auta do našeho domu, ale i tak už se do mě málem dala zima, než jsem našla klíče zahrabané hluboko v kabelce.

V domě se nesvítilo, takže jsem automaticky usoudila, že Lucas je zase v práci. Vešla jsem, zula si boty a pobrukujíc si písničku, která hrála před chvíli v autě jsem si vysvlékala kabát.

Lekla jsem se, když v obýváku rozsvítilo a mezi dveřmi se objevil Lucas.

"Kde si byla?" zeptal se nepříliš mile.

"Uff, to jsem se tě lekla," dala jsem si ruku na srdce.

"Ptal jsem se kde si byla!" zopakoval.

"Kde bych byla? Ve městě," ušklíbla jsem se a pověsila kabát na věšák.

"Přišel jsem dneska dříve domu, abychom byli spolu po dlouhé době a tady najdu jen prázdný barák a ty nikde," vyčetl mi.

"Měl si se ozvat, že přijdeš domů jednou dřív. Vždycky chodíš pozdě, tak co bych já dělala sama doma hm?" obrátila jsem proti němu.

"Jo sama?" protáhl a založil si paže na prsou.

"A ve městě si sama nebyla předpokládám správně? Tak s kým si tam byla?" stoupl si přede mě jako bůh pomsty.

"S přáteli s kým taky jiným," pokrčila jsem rameny, ale byla ve mně malá dušička, jestli nás s Billem před chvíli neviděl u něho v autě.

"S přáteli?" zopakoval po mě.

"Vždyť tady ani nikoho neznáš," ušklíbl se.

"Divil by ses," lhala jsem jako když tiskne.

"Musela jsem si najít přátele, když ty jsi celé dny v té své práci," vyjela jsem na něj.

"A nežárli, je to absurdní," zavolala jsem ještě za ním, než jsem za sebou zabouchla dveře ložnice.

Opřela jsem se zády o dveře a už jsem se nemohla dočkat, až zítra zase Billa uvidím. On byl pro mě něco jako světlý bod, na co jsem se mohla celý den těšit. Přejela jsem si zuby přes spodní ret a vzpomněla jsem si na to, co se stalo v autě. Na tu pusu na tvář.

Dotkla jsem se konečky prstů místa na tváři, kam mě políbil. Tam, kde se mě dotýkaly jeho rty.

Nemohla jsem si pomoct, ale v tu chvíli jsem si přála, aby mě nepolíbil jen na tvář. Chtěla jsem, aby mě políbil na rty.

Dee :-*