Attractive danger *02

Tak tady ho máte mafiána jednoho :-) Doufám, že se bude líbit. Už se těším, až si počtu, jak se Vám to zatím líbí :-*

"Měli bychom vypadnout," nasadil si kapuci.

"Říkal si, že tady už nás nenajdou," připomněla jsem mu jeho vlastní slova.

"Jo, před pěti minutama," ušklíbl se a vykoukl na ulici.

"No to si mě teda uklidnil," založila jsem si ruce na prsou.

"Pojď jdeme, vzduch je čistej," chytil mě za ruku a táhnul za sebou.

"Kam jdeme?" snažila jsem se mu znovu vykroutit. Ale táhnul mě pořád za sebou a neřešil nějaké moje dotazy.

"Hej no tak jsi snad hluchej? Kam to jdeme?" vyšklubla jsem se konečně z jeho pevného stisku.

"Jdeme tam, kde budeš v bezpečí a už mlč!" otočil se na mě a na chvíli zmírnil tu svou ďábelsky rychlou chůzi.

---

"Říkal si, že už jsme v bezpečí," založila jsem si ruce na prsou a odmítala jít dál.

"Neříkal," založil si ruce na prsou jako já a udělal krok ke mně, takže jsem musela trochu zvednout hlavu, abych mu viděla do tváře.

"A co teda jako chceš dělat?" dívala jsem se na něj.

"Být tebou, moc se tady nerozkřikuju," téměř zašeptal a rozhlédl se kolem.

"Můžou už být blízko," varoval mě. Zkontroloval jestli je vzduch čistý a znovu mě chytil za paži.

"Hele umím chodit sama, nemusíš mě držet," vyvlékla jsem se mu a zaječela. Hned mi ale na puse přistála jeho velká dlaň. Vykulila jsem oči a snažila se něco zamumlat, ale všechno byl tlumeno jeho dlaní.

"Co jsem ti říkal? Buď zticha," podíval se na mě tak zblízka, že jsem viděla jeho naštvané tmavé oči pěkně zblízka.

"Fajn, už mlčím," setřásla jsem jeho dlaň ze svých úst a odfrkla si.

"Pojď," natáhl ke mně ruku, aby mě zase chytil, ale když se setkal s mým pohledem raději ji hned stáhnul.

"Fajn, fajn," protočil očima.

"Hlavně už pojď prosím tě," zafuněl.

"Vždyť už jdu," mumlala jsem si pod vousy a následovala ho. Šli jsem nebo spíše skoro běželi skrz ještě podivnější čtvrť než ve které jsem se ztratila. Tady snad ani někdo normální žít ani nemohl. Domy byly všechny zpustošené, vymydlené a sem tam proběhla nějaká ta krysa nebo bůh ví co to vůbec bylo.

Následovala jsem ho a byla jsem opravdu vděčná, že se tudy nemusím potloukal sama. To bych se asi strachy zbláznila. Rozhlížela jsem se kolem, jakoby na mě z každého rohu, každého zákoutí měl někdo vyskočit a chtít mě zabít.

Nekoukala jsem na cestu a nevšimla jsem si, že se zastavil a narazila jsem do jeho zad.

"Jau," zaskuhrala jsem, ale utišil mě svou zvednutou dlaní.

"Co se děje?" zašeptala jsem strachy a polkla.

"To ještě nevím," otočil se na mě a kývl abych ho šla pomalu za ním.

"Panebože, do čeho jsem se to jenom namočila," mumlala jsem si pro sebe.

"Ticho," syknul na mě.

"No jo furt," broukla jsem naštvaně a tentokrát si všimla, když se zastavil.

"Co zas?" zašeptala jsem, když v tom se ozvalo opravdu nehezké zavrzání, jako by někdo otvíral nebo zavíral staré dveře.

"Co to bylo? Co to bylo," zašeptala jsem se strachy v očích a schovala jsem se za jeho záda.

"Taky bych rád věděl, ale musíš být zticha sakra," odpověděl relativně v klidu ale trochu naštvaně, zatímco já byla strachy bez sebe.

"Počkej tady, já to jdu omrknout," kývl k výklenku u vchodu do vybydleného domu.

"Jako sama?" pípla jsem.

"Ne jako s celou armádou," protočil oči.

"Dobře, ale dělej," schovala jsem se do výklenku a sledovala, co bude dělat on. Plížil se podél domu a prohledával každičký kout, kde by se mohl někdo schovávat.

Opřela jsem se zády o chladnou zeď a zhluboka se nadechla. Bože, proč se takovéhle věci musejí dít vždycky jenom mě? Proč? Nemůžu mít prostě jednou normální dovolenou?

Zatnula jsem ruce v pěst a zaklepala se zimou, když v tom se ve mně krve nedořezal. Ten zvuk se ozval znovu. Ale co bylo nejhorší opravdu ale opravdu blízko mě.

Polkla jsem a bála jsem se jen pohnout. Vykoukla jsem zpoza rohu jestli neuvidím svého zachránce, ale málem jsem se tam složila k zemi, když jsem ho nikde neviděla.

Tak to je můj konec, dneska už podruhé, jestli mě chytnou ti dva a nebo třeba ještě nějaký horší individum.

Znovu jsem vykoukla zpoza rohu a málem jsem vypískla nadšením, když jsem ho uviděla, jak se vrací ke mně, svou houpavou chůzí.

"Nic jsem nenašel," řekl polohlasně, když už byl téměř u mě.

Oddechla jsem si, ale bylo to předčasné, protože ten zvuk, při kterým mi strachy tuhla krev v žilách se ozval potřetí.

Jednala jsem naprosto automaticky, tak jak jsem uznala za vhodné. Vyběhla jsem ze svého úkrytu a skočila mu kolem krku, jako by mě snad on měl uchránit před vším možným i nemožným.

Zavřela jsem oči a tiskla se k němu jak nejvíc jsem dokázala. V očích jsem ucítila slzy a puls jsem musela mít opravdu vysoký. Tiskla jsem k sobě víčka vší silou, ale pořád jsem neslyšela žádné kroky nic. Až za chvíli jeho ruku, kterou mě jemně hladil po zádech.

"Hej, už je to dobré,neboj," zašeptal mi do ucha na něj dosti ohleduplně.

"Nic to nebylo, jen krysa. Podívej," odtáhl mě od sebe, ale dalo mu to docela práci, protože jsem se ho držela jako klíště.

"Krysa?" podívala jsem se na něj jako na blázna a dlaní si setřela slzy, které se mi strachem koulely po tvářích.

"Jo, obyčejná krysa, pousmál se a dlaní mi setřel slzy mi tam ještě zbyly.

"Krysa, hezký," zakroutila jsem hlavou a usmála se na něj.

"Jo," uculil se a zkoumavě se na mě zadíval.

"Jak se vlastně jmenuješ? Už jsem ti dvakrát zachránil život a pořád neznám tvoje jméno," olízl si plné rty.

"L-Laura," natáhla jsem k němu ruku.

"Tak to mě moc těší Lauro," stiskl moji ruku ve své a zadíval se mi do očí.

"Mě taky," zamumlala jsem.

"Musíme jít," rozhlédl se kolem a udělal několik kroků vpřed. Já ale zůstala stát a jen na něj zírala.

Když si všiml, že ho nenásleduju otočil se a dal si ruce v bok.

"Co se zase madam nelíbí?" ušklíbl se.

"A že bys mi takhle řekl svoje jméno?" pozvedla jsem obočí.

"Abych věděla, koho mám příště volat o pomoc," usmála jsem se nevinně.

"Pevně doufám, že žádné příště už nebude," zasmál se. Otočil se ke mně zády a vyrazil.

"To jméno," řekla jsem pevným hlasem.

Zastavil se a zasmál se svým zvonivým hlasem.

"Ty si vždycky musíš dosáhnout svého viď?" řekl stále zády ke mně.

"To si piš," přitakala jsem mu a pár kroky ho doběhla, stoupla si před něj a bránila mu v cestě.

"Takže?" našpulila jsem rty.

Stáhl oči to tenké škvírky a sklonil se ke mně, že jsem cítila jeho horký dech na tvářích. Pohledem těkal mezi mýma očima a mými rty. Nakonec se jeho pohled zapíchl do mých očích.

"Tom."

Dee :-*