You belong to me ♥ 60 - THE END ♥

Wow, nemůžu uvěřit, že se mi to povedlo dopsat. Opravdu! První díl byl zveřejněny 20. září 2011 a dneska 9. 12. 2012 poslední. Ale je to tak.

Šílený, strávila jsem s touhle povídkou rok a půl, takže mi samozřejmě bude chybět. :D 130 stran ve wordu a 85 035 slov, to je na mě docela rekord :D:D:D

Ale na jednu stranu jsem ráda, že je dopsaná a já se můžu pustit do dalších a dalších. Nápady se hromadí.

Doufám, že se Vám bude úplně poslední 60. díl YBTM líbit a napíšete aspoň maličkatý komentářík.

A jinak děkuju moc všem, co tuhle povídku četly, buď uplně od začátku nebo se přidaly později, ještě jednou velký dík. :-* A teď si užijte ten úplně poslední díl.

---

60.

Panebože, zalapala jsem po dechu a nebyla schopna slova. Jen jsem pootevřela pusu a hned jí zase zavřela, jak jsem byla v šoku.

Musím mít halucinace, nebo já nevím, jak jinak si to vysvětlit, že mě právě teď Tom požádal o ruku.

"Ale ty a…Chantelle," dostala jsem ze sebe.

"Ne," zavrtěl hlavou a zase se tak něžně usmál, až jsem šla málem do kolem z všech těch věcí, které se kolem mě najednou staly.

"Ne?" zeptala jsem se jak úplný idiot a hlava mi stále nějak nebrala ty podstatné informace.

"Ne, včera mi došlo, že jsem udělal největší blbost svého života, když jsem si chtěl vzít ji a ne tebe," vybalil na mě.

"Proboha," zalapala jsem po dechu a opravdu jsem myslela, že to tam se mnou šlehne. Něco takového jsem od něj tak moc chtěla slyšet ale od včerejška jsem to už vzdala a teď najednou se to stalo skutečností. A ještě když to všechno říkal před všemi tady. Bylo tady takové ticho, že bylo slyšet jen šplouchání vln. Všichni ani nedutali, včetně mě.

"A tak jsem za ní hned dnes ráno šel a řekl jsem jí, že svatbu ruším, že si ji nevezmu, protože miluju tebe. Chantelle už se touhle dobou na cestě do Států i se svou drahou rodinou, která mi hrozí hned několika žalobami," uculil se.

"Ty jsi blázen," zašeptala jsem.

"Jedině do tebe," usmál se.

"Vím že jsem vůl, ale teprve včera mi došlo, o co bych díky svatbě s ní přišel. O tebe, o ženu kterou jsem kdy nejvíc miloval," řekl a natáhl ke mně dlaň. Pevně jsem mu jí stiskla, jako bych se ho už nikdy neměla pustit. Cítila jsem jak mi zase po tvářích stékají slzy, což se v poslední době stávalo velice často. Tentokrát to ale byli poprvé slzy štěstí.

"A teď to chci všechno napravit a tak se tě ještě jednou ptám. Vezmeš si mě?" klekl si přede mnou na koleno a natáhl ke mně ruku s překrásným prstýnkem.

Slyšela jsem jak to v davu za námi jen zašumělo a všichni napjatě čekali na moji odpověď.

Nadechla jsem se, pohledem přejela přes všechny kolem nás a hlavně přes Emmin rozjařený obličej, kterým mi dávala jasně najevo, jaká by podle ní měla být moje odpověď na Tomovu otázku.

Sklopila jsem pohled do Tomovi napjatě vyčkávající tváře a přemýšlela.

Zírala jsem do jeho čokoládových šťastných očí, třpytících se nedočkavostí. Moje srdce by odpovědělo hned bez váhání, ale můj mozek o té nabídce ještě přemýšlel.

Připomínal mi to, jak se Chantelle objevila před dveřmi našeho domu, ale na druhou stranu mi zase připomněl všechny ty krásné zprávy, které mi celé ty roky psal, to jak se právě teď zachoval, nechal Chantellu kvůli mně prakticky před oltářem.

A za poslední hlavně to, že to je to, co si přeji, to je to po čem jsem celé ty roky ve skrytu duše toužila. Zůstat s ním třeba po zbytek života.

"Ano," řekla jsem tím nejpevnějším a nejrozhodnějším hlasem v celém svém životě.

"Vezmu si tě Tome," dodala jsem a pobídla ho aby vstal. V tom okamžiku všichni kolem nás začali tleskat. Já se ale dívala jen a jen na něj.

Nedokážete si představit, jeho rozzářený obličej, když jsem řekla ano.

V tu chvíli jsem věděla že jsem šťastná, když je šťastný i on. Vstal a navlékl mi roztřesenými prsty prsten. Vzhlédl a usmál se, když viděl na mém obličeji slzy a hřbetem své dlaně mi je setřel.

"Miluju tě," zamumlal a políbil mě. Cítit znovu jeho rty na mých bylo jako sen. A ještě víc, když jsem věděla, že mi jeho rty nejsou zakázané, jako byly ještě včera. A dnes je tomu naopak.

"Já tebe," usmála jsem se.

"Tak můžeme teda už konečně," ozval se znovu oddávající.

"Jo už jo," otočil se na něj Tom a táhl mě k oltáři.

"Ne, počkat ještě," hnal se k nám můj otec. Oba jsme se jako na povel otočili.

"Tati?" zamračila jsem se na něj a na kohokoliv jiného, kdo by mi chtěl Toma vymluvit.

"No co? Jen bych rád svojí dceru dovedl z oltáři," usmál se, když k nám došel.

Oddechla jsem si, už jsem se lekla, že mi to chce rozmluvit. A asi jsem nebyla jediná. Tomův pevný stisk mé dlaně se taky zesílil a pak hned zeslabil.

"A ještě momentík," hnala se k nám Emma a my s Tomem jsme se zase šokovaně otočili.

"Emmo?" vykulila jsem na ní oči.

"Neboj, neboj," bránila se když viděla můj vražedný pohled.

"Jenom by ses měla ještě převléknout," culila se.

"Převléknout?" zeptala jsem se překvapeně.

"Jo, tohle jsou šaty pro družičku, ale já mám pro tebe připravené svatební šaty," usmála se vševědouce.

"Ale jak..," nechápala jsem.

"No, víš tak nějak jsem tušila a zároveň počítala s tím že si to tady ten trouba rozmyslí a udělá správnou věc," řekl směrem k Tomovi. Ten jenom protočil oči a naklonil se aby mě políbil.

"Jen jdi, já už ti nikam neuteču," zašeptal.

"To sice ne, ale dej si pozor, abych to neutekla já," zasmála jsem se a políbila ho ještě jednou.

"Ty jsi ale," zamumlal a dlaní mi vjel pod krátké šaty na stehno, až oddávající vedle zakašlal a zamumlal, že na tohle budeme mít ještě dost času. Nojo, já věděla, proč si vzít tyhle krátké šaty, pomyslela jsem si.

Vyprostila jsem se z Tomových spárů a společně s Emmou jsem se vydala do jejich bungalovu.

"Em, jak tě jen mohlo napadnout, že si to Tom rozmyslí?" zeptala jsem se jí.

"Víš, Tomovi to sice myslí pomalu, ale prostě jsem věděla, že by takovou hloupost, aby si jí vzal nikdy neudělal," vysvětlila mi.

"Na to tě až moc miluje," culila se a mě stoupala červeň do tváří.

"Tradááá tady je máš," podávala mi obal s šaty o kterých ještě dopoledne prohlašovala, že jsou její náhradní, kdyby si ty své třeba roztrhla.

"Hele, říkala jsi, že to jsou tvoje náhradní?" zeptala jsem se jí s pozvednutým obočím.

"No trošku jsem kecala," pokrčila rameny a smála se.

"Emmo, to jsou přece…," zvedla jsem k ní překvapený pohled, když jsem ve vaku na šaty našla přesně ty šaty, které se mi tak moc líbily a které jsem si v obchodě zkoušela.

"Děkuju, děkuju moc," objala jsem ji pevně.

"Tak už si je oblíkni," popoháněla mě.

"Ať tam Tom zbytečně dlouho nečeká," usmála se.

"Jo, asi bych měla. Bože nemůžu uvěřit tomu, že se to doopravdy děje," popadla jsem si za ruku, kterou už zdobil snubní prstýnek.

"Jaký to je být pár minut paní Kaulitzová?" zeptala jsem se jí se smíchem.

"Co já vím," dělala drahoty.

"Za chvíli si to budeš moci vyzkoušet na vlastní kůži," div mě nestrkala do ložnice, abych se konečně převlékla.

"Jo to je fakt," uznala jsem se smíchem. S Emminou pomocí jsem byla za pár minut oblečená, dokonce i líčení jsme stihly upravit. Ještě ale zbývalo jediné.

"Emmo?" zeptala jsem se jí, když mi rovnala poslední nerovnosti na šatech.

"Ano," zvedla ke mně hlavu.

"Doufám, že počítáš s tím, že mi jdeš za svědka?"

"To si piš, švagrová," usmála se a objala mě.

"Švagrová, no jo Emmo, vždyť mi budeme příbuzné," usmála jsem se. Že by nakonec přece všechno dobře dopadlo?

"Tak už je moje holčička připravená?" objevil se v pokoji můj otec.

"Jo už jdu tati," hrnula jsem se mu naproti.

"Páni, neuvěřitelně ti to sluší zlatíčko," políbil mě na tvář.

"Maminka by na tebe byla pyšná," zamumlal mi do ucha.

"Já vím," polkla jsem. Už se mi zase hrnuly slzy do tváří a já si nechtěla rozmazat líčení a vypadat před Tomem jako strašidlo.

"Jdeme?" nabídl mi rámě.

"Jdeme," zhluboka jsem se nadechla.

Jak je ten život nevyspitatelný, pomyslela jsem si, když jsem po tátově boku, procházela tou stejnou uličkou co Emma a sledovala Toma, čekajícího u oltáře. Vedle něj stál Bill, jeho svědek a Emma usmívající se od ucha k uchu.

Abych řekla pravdu, opravdu už jsem dneska vzdala všechny naděje, že by se všechno mohlo v dobré obrátit. A hele? Zázraky se dějí.

A čemu se divím ještě víc, je to, že se dějí zrovna mě. Mě, na kterou se lepila skoro vždycky smůla.

Už zbývalo k oltáři jen pár kroků, ale já bych to nejradši doběhla, jen už abych byla u Toma.

Když jsme po těch neskutečně dlouhých vteřinách konečně stáli před oltářem, dal otec moji ruku do té Tomovi.

Ještě jsem ho naposledy objala a on mi popřál hodně štěstí a pak už jsme se s Tomem otočili abychom si slíbili věrnost a lásku.

Srdce mi bylo jako splašené, když jsem říkala ano, a stále jako bych ne a ne uvěřit tomu, že se to doopravdy děje.

Chvíli po tom mém následovalo i Tomovo ano a my byli svoji. Když by mi někdo ráno řekl, že za pár hodin budu Tomova žena, asi bych na něj byla hodně nepříjemná a poslala ho odo horoucích pekel.

Sama jsem tomu uvěřila, teprve tehdy, když mě Tom přede všemi těmi tleskajícími lidmi políbil a zašeptal, že ty šaty jsou sice děsně rajcovní, ale že se nemůže dočkat, až je ze mě serve.

Usmála jsem se do polibku a objala ko kolem krku, Toma, mého manžela.

Dee :-*