You belong to me ♥ 57

---

57.

Když odešel lehnout už jsem si nešla, i když bych byla sebe víc ráda, kdybych to všechno mohla zaspat. Sedla jsem si do křesla s hrnkem kávy a sledovala poslední východ slunce, který tady na ostrově mohu vidět.

To mi ale připomnělo, že když se chci po Emmině obřadu neslyšně vypařit, měla bych už začít konečně balit. Bylo už půl osmé ráno a já neměla zabalené vůbec nic.

Plus ještě se musím připravit na tu odpolední svatbu. Ještě že se to rozhodli udělat odpoledne, protože pozdě večer už by mi asi žádné letadlo neletělo a já bych se musela zúčastnit těch radovánek. Což se mi chtělo asi tak moc jak strčit ruku do vosího hnízda.

Dopila jsem ranní kávu, hrnek odložila na stolek a zpod postele vytáhla svůj lodní kufr. Dala jsem si ruce v bok a přemýšlela, jak to tam všechno narvu.

Po dvou hodinách jsem měla konečně všechno zabalené, kromě oblečení na svatbu. Byla jsem domluvená s Emmou, že si věci nechám u ní a pak se tam jen převléknu a pojedu na letiště. Zkontrolovala jsem si ještě, že mám v kabelce jak pas, tak i letenku. Jistota je jistota.

Kufr jsem dotáhla ke dveřím a naposledy se rozhlédla po svém bungalovu. Pohled mi padl na postel, teď už vzorně ustlanou, ale ještě před pár hodinami se na ní děly věci.

Vzpomněla jsem si na Tomovy doteky, žhavé polibky a hned mi bylo do breku.

V tomhle pokoji a na téhle posteli se stalo něco, na co nikdy v životě nezapomenu, tím jsem si byla jistá.

Naposledy jsem přejela pohledem přes celý pokoj a podívala se na ten úžasný výhled z okna. Bude mi to chybět. Povzdychla jsem, otočila se, chytla do ruky kufr a vydala se k Emmě.

Už aby bylo po všem a já seděla v letadle směr Nový Zéland. Teprve pak si oddychnu.

Zaťukala jsem na dveře Emmina a Billova bungalovu a za chvíli mi otevřela Emma celá roztěkaná a nervózní.

"Jsi v pohodě?" zeptala se jsem se jí.

"Já nevím, asi mám najednou strach," poklesly jí ramena, když mě pustila dál.

"Ale prosím tě z čeho máš strach?" zeptala jsem se a odložila svůj kufr do rohu a usadila se na pohovce.

"Jestli jsme to nějak neuspěchali tu svatbu, a jestli…," vymýšlela si samé nesmyslné důvody.

"Emm, klid," vzala jsem jí za ruce, kterými šermovala okolo sebe, vždycky, když byla nervózní.

"Jsi před svatbou nervózní, to je normální. I když u tebe vlastně ne," rýpla jsem si.

"Ty jsi vždycky ta nad věcí," usmála jsem se na ni, abych jí trochu zvedla náladu.

"Ale..," začala zase.

"Žádné ale, miluješ Billa?" mrkla jsem na ní. Jen přikývla.

"Tak vidíš. A on miluje tebe, takže kde je problém, hm? Nemysli prosím tě na takové blbosti ano? Teď se jdi obléknout a za chvíli je tady ta kadeřnice," popohnala jsem jí.

"Daphne, jsem tak strašně ráda, že jdi tady," objala mě.

"Jo, já taky," řekla jsem potichu tu velkou lež. Koukal jsem jí přes rameno a na klice u dveří viděla velký sak na šaty.

"Hele, kolikery šaty tady ještě máš?" zasmála jsem se a kývla k tomu saku na klice.

"To jsou jedny náhradní, kdyby náhodou se tamty třeba roztrhly nebo tak," pokrčila rameny.

"Bože, ty jsi perfekcionista, ty myslíš na všechno," kroutila jsem nad ní hlavou.

"Tak já se jdu chystat," usmála se a vstala. Udělala pár kroků a pak se na mě najednou otočila.

"Ehm Daphne? A jak to vlastně včera dopadlo? Jsem se úplně zapomněla zeptat," mrkla na mě zvědavě.

"Nijak," pokrčila jsem rameny a sklopila hlavu. Nechtělo se mi o tom bavit.

"Nepotkala jsi ho? Byl na té jejich blbé oslavě?" nakrčila čelo.

"Ne, to ne nebyl. Jenom to prostě nemělo cenu. Řekl mi jasně, že svoje rozhodnutí nezmění," řekla jsem a zvedla k Emmě pohled.

"Aha, to je mi líto," řekla soucitně.

"Pohádali jste se spolu hodně?" zeptala se ještě opatrně.

"Ne, nepohádali, vyspali jsme se spolu," řekla jsem jí po pravdě.

"Ha, ha vtipný," ušklíbla se ale když jsem se nezasmála, její tvář zvážněla.

"To jako vážně?" vykulila oči.

"Jo jako vážně," potvrdila jsem jí.

"Takže on se s tebou vyspí a pak ti řekne, že si jí stejně vezme?" rozčilovala se Emma víc než já.

Jen jsem kývla.

"No to si dělá srandu ne?" začala Emma rozohněně dupat po bungalovu.

"Em, neřeš to prosím ano? Dneska je tvůj den! Tvoje svatba, tak mě dneska neřeš ano?" vstala jsem a zastavila jí v jejím dupání po pokoji.

"Jak to nemám řešit, když by si měl vzít tebe a ne ji?" vyjela na mě.

"Víš co? Já za ním po svatbě dojdu a všechno mu to řeknu! Ne vlastně před svatbou, abych to ještě zachránila," dělala zběsilé plány a už se vydala ke dveřím.

"Ne, Em, nikam nejdeš," chytla jsem jí za loket až těsně u dveří, když v tom někdo zazvonil.

"Vidíš? Už je tady ta kadeřnice, musíš se jít připravovat! A ne dělat nějaké takovéhle mise jasné?" odtáhla jsem jí ode dveří, do pokoje a donutila ji se začít připravovat.

"Jak chceš, ale šlapeš si po vlastním štěstí," našpulila vzpurně rty. To byla celá ona,bojovala by za spravedlnost kdykoli a kdekoli i tak, kde už byl boj dávno prohraný. Bil si s ní ještě užije, pomyslela jsem si.

Nic jsem jí na to neřekla a vrátila se otevřít milé, usmívající se kadeřnici.

"Pojďte dál," pozvala jsem jí dál.

"Emma se zrovna teď začala připravovat, nestíhá, je nervózní, znáte to," usmála jsem se na ni.

"To je v pořádku, naprosto ji chápu," usmála se.

"Zatím se posaďte tady do křesla, ona hned bude," vybídla jsem jí a zmizela za Emmou v ložnici.

Stála u zrcadla už ve svatebních šatech a ohlédla se, když jsem vešla.

"Já vím, že bych se do toho neměla míchat, ale

"A ehm zvládneš to jít nám s Tomem za svědka? Myslím jako že bude stát spolu za námi a...," chtěla ještě něco dodat, ale utnula jsem ji.

"To nech být," mávla jsem nad tím rukou.

"Nějak to přežiju," usmála jsem se hraně, aby si myslela, že je vše ok. Sama byla chudinka celá nervózní ze své svatby. Nechtěla jsem jí zatěžovat ještě svými problémy.

Dee :-*