Sometimes dreams become real *09

Ať se Vám díl líbí :-* Těším se na Vaše komentáře :-D jestli teda nějaké budou :D

Opravdu mi po chvíli bylo větší teplo. Billova ruka okolo mých ramen pomáhala. Úplně jsem zapomněla, že mi nějaká zima vůbec byla, protože Bill začal zase vykládat co musejí zítra všechno s Tomem nahrát. Ani jsem se nenadála a byli jsme u nás před domem.

Všimla jsem si, že se v dole svítí, což znamená jediné. Lucas už je doma. No už. Už bylo skoro devět večer.

"Už je doma, že?" zeptal se Bill, jako by mi četl myšlenky.

"Jo, vypadá to tak," pokývala jsem hlavou a zastavila se před brankou.

"Tak..," začali jsme oba dva zároveň. Podívala jsem se do jeho tváře a zasmáli jsme se tomu. To už se mi dlouho nestalo.

"Začni ty," pobídl mě.

"Ne ty," chtěla jsem ho nechat mluvit jako prvního.

"Já to řekl první, takže začni ty," nechtěl ustoupit.

"Hele ty," dala jsem si ruce v bok, pak mu pohrozila prstem ale přitom jsem se smála. Bylo mi s ním opravdu fajn. Stačila takováhle kravina a už jsme se smáli.

---

"Dobře, tak já teda začnu," rezignovala jsem a on se jen usmál.

"Chtěla jsem ti poděkovat za skvělý odpoledne, opravdu dlouho už jsem se s nikým tak nepobavila jako s tebou," řekla jsem mu popravdě a podívala se mu do očí.

"Nemáš za co já se taky bavil a jak," usmál se a strčil si ruce do kapes.

"Takže někdy příště?" zvedla jsem obočí.

"No to určitě, dneska to bylo fajn příště určitě taky," zamrkal a trochu se sklonil jako by mi chtěl dát pusu na tvář, ale pak si to rozmyslel a odtáhl se.

"Tak někdy příště," pousmál se a vydal se pryč.

"Někdy příště," zamumlala jsem a chvíli ještě pozorovala jeho vzdalující se záda.

Pak jsem se z povzdechnutím otočila a šla do domu. Odemkla jsem, vešla a hned za dveřmi se zula. Boty jsem úhledně složila do botníku a chtěla jsem jít rovnou do ložnice. V tom mi ale zabránil Lucas, který se objevil mezi dveřmi obývacího pokoje.

"Kde jsi byla?" založil si ruce na hrudi. Ajééé doufám, že zase udělá žárlivou scénu, jestli nás s Billem viděl z okna.

"Venku, nebudu přece sedět doma a čekat než se vrátíš z práce," ušklíbla jsem se.

"Ale to já přece vím," řekl o poznání mírněji a natáhl ke mně ruku. Jen jsem se na ni podívala, pak jemu do očí a udělala jsem první krok na schodiště.

"Adele no tak počkej přece," chytil mě za ruku a otočil směrem k sobě.

"Lucasi, teď ne ano? Jsem unavená jdu si lehnout," vyvlékla jsem svou ruku z té jeho a pokračoval do ložnice.

Vysvlékla jsem se a hned jsem se naložila do teplé vany. Relaxovala jsem a přemýšlela nad skvělým odpolednem, které jsem s Billem strávila. Vím, že už se asi opakuje, ale opravdu jsem se takhle dlouho s nikým kamarádsky tak dobře nepopovídala jako dneska s Billem. Naposledy možná ještě když jsem byla doma v Bavorsku.

Zavřela jsem oči a usmála se. Hned jsem si vybavila Billovu tvář, jeho oči a takový ten zápal když se pro něco nadchnul a vyprávěl. Poprvé co jsem tady mi připadalo, že jsem si tady konečně po tak dlouhé době našla kamaráda.

Ještě chvilku jsem se jen tak válela ve vaně a relaxovala. Pak jsem se usušila, zabalila do ručníků a spokojeně si lehla do postele.

A v tu chvíli mě něco napadlo. V mžiku jsem byla na nohách a letěla do sklepa. Najít tu starou krabici.

"Že mě to nenapadlo dřív," mumlala jsem si pro sebe, když jsem se prohrabovala krabicemi, ve kterých byl nashromážděný prakticky celý můj život.

"Tady jsi," usmála jsem se a vytáhla úplně ze spodu zaprášenou krabici.

Odfoukla jsem svrchní šedou vrstvu prachu a odklopila víko. Jen jsem očima prolétla první výstřižky novin, které ležely na vrchu, musela jsem se usmát.

Otočila jsem celou krabici dnem vzhůru, seděla mezi tím vším a probírala každý každičký výstřižek či plakát.

Kdyby mě tak Bill vyděl v čem se tady hrabu, pomyslela jsem si, když jsem zrovna v ruce držela svůj úplně neoblíbenější plakát na kterém byl právě on. Byl už léty zašlý, ale pořád pro mě měl tu stejnou velkou hodnotu.

"Adele, si tam dole?" ozval se od schodů do sklepa Lucasův hlas, až jsem sebou trhla, jako by mě nachytal při něčem nezákonným.

"Jo, jsem jen jsem něco hledala, ale už jdu," zavolala jsem na něj.

Rychle jsem začala všechno vracet do krabice. Nechtěla jsem zrovna aby mě tady nachytal, jak si prohlížím výstřižky a plakáty ze svého dětství a ještě když je na nich Bill, se kterým spolupracuje.

"Dobře, jdu si dát sprchu a pak jdu spát, jsem unavený,"odpověděl mi a mě se opravdu ulevilo, že se nechystá sejít sem dolů.

"Ok, hned jsem u tebe," zavolala jsem o poznání vesele.

Slyšela jsem zabouchnutí dveří od sklepa a úlevou si oddechla. Nandala jsem všechno zpátky do krabice a vzala jsem si jí s sebou nahoru.

Nakoukla jsem do ložnice, a když jsem slyšela, že se z koupelny slyšet voda ze sprchy, vešla jsem s krabicí v ruce a zamířila si to rovnou ke své skříni, kam jsem do schovala až na úplně dozadu. Tam to rozhodně nikdo hledat nebude, natož Lucas.

Stihla jsem to akorát. Hned na to se otevřely dveře od koupelny a vešel zívající Lucas.

"Ani nevíš, jak moc jsem utahaný," zamumlal a pokračoval v zívání.

"Neboj, dovedu si to představit," odpověděla jsem mu a hned zmizela v koupelně.

Měla jsem od té krabice ruce jako prase. Zvažovala jsem, jestli si dát ještě jednou sprchu nebo ne, ale nakonec jsem si jen několikrát a pořádně umyla ruce.

Když jsem vešla zpátky do ložnice, bylo už zhasnuto. Lehla jsem si na svou stranu postele a zakryla se až po bradu. Dělala jsem to tak vždycky. Za chvíli jsem slyšela zašustění peřin a následně Lucasovy rty na mém krku.

"Dobrou noc lásko," zašeptal a pohladil mě po tváři.

"Dobrou," zamumlala jsem mu v odpověď a nechala jsem se jím obejmout kolem pasu. Stejně se za chvíli odtáhle až usne a já se budu moci rozvalit. Měla jsem ráda spoustu prostoru a tak se mi usínalo špatně, když na mě byl Lucas natisklý.

Když mě v pondělí ráno vzbudil budík, připadala jsem si k mému překvapení čilá. Což se moc často nestávalo. Vyskočila jsem z postele, roztáhla závěsy, abych do pokoje vpustila trochu slunečního světla a šla vykonat ranní hygienu.

S úsměvem jsem vešla do kuchyně, kde do sebe Lucas kvapem obracel zbytek své ranní kávy. Asi zase pospíchal a nestíhal.

"Dobré ráno," pozdravila jsem ho vesele.

"Dobré," odpověděl mi na půl úst a sledoval nervózně ručičku na svých hodinkách.

"Co taková veselá nálada po ránu?" zeptal se mě, když mě políbil.

"Sama nevím," usmála jsem se.

"Asi dneska bude prostě dobrý den," odpověděla jsem mu, protože jsem sama nevěděla, co je příčina, mé dobré ranní nálady. Většinou jsem bývala ranní morous a běda tomu, kdo se na mě ráno křivě podíval.

Dee :-*