Sometimes dreams become real *08

A další v pořadí nesmějí chybět ani Dreams že? Když už jsou ty Vánoce, měla bych se jít už taky konečně připravovat. :D A kdo správně počítal, došlo mu že jediná, která tady dneska ještě chybí je mafiánská. Ale bude! Protože jsou ty Vánoce! ♥

Zrovna jsem scházela po schodech dolů, když se rozezvonil zvonek. S úsměvem jsem seběhla posledních pár schodů a otevřela.

"Ahoj, tak jsem tady jako na koni," usmál se na mě Bill svým zářivým úsměvem.

"Jo, to jsem ráda," oplatila jsem mu úsměv.

"Už máš vymyšleno, co budeme dělat?" zeptala jsem se ho hned mezi dveřmi.

"Naprosto přesně, oblíkej se jdeme do parku," zavelí a dá si ruce v bok.

"Do parku?" zeptala jsem se překvapeně a poslušně jsem si oblékla kabát.

"Jo , je na tom něco divného?" zeptá se.

"No já jen, že bys třeba nechtěl, aby tě někdo poznal nebo tak," zamumlám.

"Neboj, proto jsem si vzal tuhle čepici," ukáže na svojí tmavou čepici, která mu zakrývá půlku obličeje.

"Okej, tak tedy do parku," usmála jsem se a zamykala za sebou.

Dala jsem si ruce do kapes a vydali jsme se do parku. Už začínalo být docela chladno, měla jsem si vzít šálu, přemýšlela jsem a nevšimla jsem si, jak se na mě Bill zkoumavě dívá.

---

"Šel zase do práce?" zeptal se.

"Ehm jo," stočila jsem pohled na Billa.

"Nebuď smutná, jsem tady od toho abych tě zabavil ne?" usmál se a dlaní mě pohladil po zádech.

"Jo, ještě že jsi tu," zasmála jsem se a setřásla jeho ruku. Hlavně žádné dotyky, nechci aby si to vykládal nějak, jak by neměl.

Pokračovali jsme dál cestou do parku a Bill mi začal vyprávět o tom, co právě s Tomem dělají ve studiu. Že už dlouho připravují novou desku a už dodělávají jen nezbytné maličkosti. Vykládal taky, jak se s Gustavem a Georgem dohadují přes videohovory, když se nemůžou všichni na něčem shodnout.

Po chvíli jsem se nachytala, že ho zaujatě poslouchám a vůbec nepřemýšlím nad nějakým Lucasem, který mě dneska pořádně namíchnul. Bill byl prostě rozený vypravěč a lehce si získal publikum.

Když jsme v parku narazili na první volnou lavičku Bill se hned usadil a kývl na mě abych si sedla vedle něho. Na nic jsem nečekala a usadila se vedle něj. Ruce jsem si položila do klína a čekala, jestli začne konverzaci. Nečekala jsem dlouho a už jsem slyšela jak se nadechoval, aby něco řekl.

"Ani nevíš, jak jsem rád, že si jednou můžu jen tak na chvíli sednout v parku a s někým si popovídat," povzdechl si a díval se před sebe. Najednou jako by se z něj ta jeho věčná energie a dobrá nálada vypařila mávnutím proutku.

"Musíš to mít těžké," zamumlala jsem a pozorovala jeho tvář z profilu.

"Když jsme začínali vůbec nás nenapadlo, že ta popularita, dokáže nabýt takových obrovských rozměrů," olízl si rty a podíval se na mě. Oplatila jsem mu soucitný pohled a nevědomky ho pohladila po dlani. Přejížděla jsem mu jemně po kloubech prstů. Po chvíli jsem si to uvědomila a ruku chtěla stáhnout. Říkám tady, žádné doteky a sama to porušuji. Jen se usmál a chytil mojí ruku, kterou jsem chtěla stáhnout, do své.

"Ale nejsme tady kvůli mně že ne? Vzal jsem si na starost, že tě rozveselím ne?" usmál se a znovu jsem v jeho očích viděla to nadšení a elán jako před chvílí.

"Řekni mi něco o sobě?" začal se zvědavě vyptávat, založil si ruce na prsou a čekal na odpověď.

"Věř mi není to nic moc zajímavého," pokrčila jsem rameny a uhnula pod náporem jeho pohledu, kterým mě provrtával.

"Ale určitě ano," přemlouval mě.

"Tak třeba odkud jsi hm? Hádám podle přízvuku, že z Berlína nejsi," snažil se ze mě dostal.

"Ne to teda opravdu nejsem," zasmála jsem se jeho neodbytnosti.

"Jsem z Bavorska z jedné malé vesnice u Mnichova," prozradila jsem mu.

"Vždycky jsem chtěla žít v opravdu velkém městě jako je právě Berlín, Mnichov mi byl malý," pousmála jsem se a vykládala mu svůj příběh.

"To se nedivím, taky musím žít ve velkém městě," souhlasil se mnou.

"A jak si se sem vlastně dostala?" vyptával se dál.

"Jednou jsem to prostě už nemohla vydržet a prostě se sbalila a odjela sem, našla jsem si práci v jedné kavárně a tam jsem se seznámila s Lucasem," povzdychla jsem si.

"Jak romantické," usmál se Bill.

"Jo kdyby to jenom tak pokračovalo," povzdechla jsem si.

"Poslední dobou mi přijde, že má jenom tu jeho práci," povzdychla jsem si smutně.

"No nejsem zrovna ten kdo by ti měl radit, protože já taky trávím většinu času v práci, ale uvidíš že se to určitě teď zlepší," podíval se na mě povzbudivě.

"Až doděláme tu reklamu co spolu děláme, bude to lepší uvidíš," usmál se.

"Hele nezajdeme třeba na čaj nebo na kafe? Je docela chladno, abys tu kvůli mně neprochladla ještě," nadhodil.

"Jo proč ne, dobrý nápad," nechala jsem se od něj vytáhnout na nohy a zavěsila se do jeho rámě.

S Billem jsme se v kavárně tak dobře bavili, že jsme tam zůstali jako poslední až úplně do zavíračky. Jako by si snad dal za úkol mě rozveselit a vykládal jednu vtipnou historku za druhou. Až mě bolelo břicho jak jsem se smála. V jeho společnosti jakoby čas letěl strašnou rychlostí a než jsme se nadáli bylo osm večer a z kavárny nás div nevyháněli. No nedivila jsem se jim,určitě už se viděli doma.

"Tady máte účet," hodila nám nakrknutá servírka účet na stůl. Hned jsem sáhla po kabelce a hledala peněženku, ale Bill mě hned zastavil.

"Pozval jsem tě ne? Platím já," usmál se na mě a podal mince servírce a připojil úsměv, ale ani to jí aspoň náznak úsměvu na tváři nevykouzlilo.

"Půjdeme?" podíval se na mě. Jen jsem vesele kývla. Opravdu jsem si s ním ten dnešek užila. Už dlouho jsem se s nikým tak hezky nepopovídala. Šli jsme vedle sebe po ulici, osvětlenou pouličními lampami. Zachumlala jsem se do kabátu, protože už mi začínalo být opravdu zima. Měla bych si příště vzít teplejší kabát, pomyslela jsem si. Billovi moje zachumlávání neuniklo a hned se taky zeptal.

"Je ti zima?" staral se. A aniž by čekal na jakoukoli odpověď svými dlaněmi přejel přes mé paže, aby mě alespoň trochu zahřál.

"Děkuju," zamumlala jsem.

"Nemáš zač a už pojď ať tady neumrzneš, to bychom pak nemohli dlouho nikam jít," usmál se a objal mě kolem ramen, aby mi trochu předal své tělesné teplo.

Dee :-*