Sometimes dreams become real *07

Uff, tak konec světa jsme přežily, tak si dáme další díl což? :D

Ještě chvíli jsem mobil hypnotizovala a přemýšlela, jestli mu zavolat nebo ne. Jestli to nebylo blbé, hned takhle přilézt. Ale zase když mi to sám nabídl, tak proč by ne že? Odůvodnila jsem si nutkání mu zavolat z dobrého důvodu.

Už jsem to nevydržela a sáhla po telefonu. V seznamu jsem si vyhledala jeho číslo, ale stále jsem si ještě nebyla jistá, jestli ho mám vytočit nebo ne.

Nakonec jsem si řekla že tím nic nezkazím, nabídl mi to on a maximálně mi může říct, že nemá čas nebo chuť.

Nadechla jsem se, dodala si odvahy a stiskla zelené tlačítko pro volání.

Napjatě jsem čekala a když se poprvé ozval zvuk že mu hovor vyzvání, cítila jsem jak se mi zrychlil strachy tep. Skousla jsem si ret, když hovor zazvonil podruhé.

V hlavě jsem si už raději plánovala, co mu řeknu. Jenže hovor stále vyzváněl a Bill to nebral. Nečekala jsem až to spadne do hlasové schránky a raději hovor po několika zazvoněních ukončila.

---

Nevím proč, ale byla jsem zklamaná že to nevzal.

Pohodila jsem mobil na stůl a lehla si na postel. Určitě si teď myslí, že jsem nějaká dotěrná slepice, když mu volám hned druhý den. Ach jo, to jsem zase něco totálně pohnojila, povzdechla jsem si smutně.

Jenom proto, že jsem chtěla společnost.

Nechtěla jsem tady celé dny čumět do zdi. Potřebovala jsem někoho s kým bych se mohla pobavit, popovídat si. Nikoho jsem tady neznala.

Kromě Lucase, jeho spolupracovníků, jeho drahé matky a mých kolegyň v práci, kterým ale bylo kolem padesáti a se kterýma jsem si toho moc co říct neměla. Potřebovala jsem někoho ve svém věku.

A Bill vyhovoval všem podmínkám. No dobře přiznávám, na jednu stranu jsem se s ním chtěla taky kamarádit, protože to byl on - můj idol když jsem byla malá.

Chtěla jsem ho poznat, jaký ve skutečnosti je. Jestli je třeba takový jako jsem si vždycky myslela že je, nebo třeba úplně jiný.

Ležela jsem na posteli, ruce založené pod hlavou a dívala jsem se do stropu.

Přemýšlela jsem zase nad tím, jak se dneska zabavím. Dům už je celý uklizený. Nikde ani smítko i jíst by se dalo z podlahy. Nakonec jsem se rozhodla, že si z nudy pustím nějaký film, i když jsem se všechny viděla už minimálně třikrát.

Byla jsem ve dveřích ložnice, když mě napadlo, že bych si přece jenom s sebou mohla vzít dolů k televizi mobil. Co když přece jenom zavolá?

Dělala jsem si ještě plané naděje.

Vyndala jsem z poličky několik DVD a vybírala film. Bylo mi vlastně úplně jedno na které se podívám, jen abych zabila nějak čas že?

Takže jsem popadla první, který mi padl do ruky a hodila ho do přehrávače. Ještě jsem ho ale nepustila a udělala si svůj oblíbený ovocný čaj.

Opírala jsem se o linku a nenápadně pokukovala po mobilu, kdyby náhodou, ale nic se nedělo.

Za chvíli jsem se už uvelebovala s hrnkem teplého čaje a mobilem v druhé ruce u televize. Stiskla jsem tlačítko play a snažila soustředit na děj.

S očima přilepenýma na obrazovce jsem se sklonila k voňavému čaji a usrkávala horkou tekutinu, když v tom se najednou můj mobil rozezvonil.

Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla a polila se. Sykla jsem, čaj byl ještě docela dost horký. Nadávala jsem a spílala tomu, kdo mi teď volá, i kdyby to byl kdokoli.

Postavila jsem hrnek na stolek, vstala a chytla do ruky papírové kapesníčky, které naštěstí ležely na stole a začala se jimi utírat. Čistila jsem si mokré šmouhy na tričku a natáhla se pro mobil, který stále zběsile vyzváněl.

Zvedla jsem pohled od čistění trika a podívala se na jméno volajícího. Bill. Hlásily mi ty čtyři písmenka na displayi. Zírala jsem na svůj mobil a nevědomky jsem si přestala drhnout tričko. Usmála jsem se, byla jsem ráda, že zavolal. Najednou jako bych zapomněla na nějaké polité tričko. Potřebovala jsem slyšet jeho veselý a milý hlas.

Odhodila jsem kapesníčky a chmátla po mobilu.

"Ano?" ozvala jsem se, když jsem zmačkla zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu.

"Ahoj, tady Bill," uslyšela jsem jeho hlas a musela jsem se usmát. Byla jsem opravdu moc ráda, že zavolal.

"Ahoj," řekla jsem vesele a odkašlala si.

"Promiň, že jsem to nebral, zrovna jsme s Tomem nahrávali ve studiu a mobil jsem si nechal v tašce a neslyšel to," omlouval se.

"A co si tak naléhavého potřebovala?" zeptal se pobaveně. I když jsem ho neviděla, byla jsem si jistá, že si právě olízl rty, jak měl ve zvyku.

"No vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jestli pořád platí ta tvoje nabídka ze včerejška?" začala jsem opatrně.

"O tom zabavení a tak," dodala jsem, kdyby na to náhodou už zapomněl.

"No jistěže platí, kdy se mám stavit?" ozvalo se obratem pohotově z telefonu.

"Stavit?" opakovala jsem překvapeně, takovouhle rychlou reakci jsem nečekala, ale u Billa bych si měla zvykat.

"No ehm, mám čas celý den, takže klidně za chvíli a můžeš rovnou vymyslet program na dnešní odpoledne," snažila jsem se být stejně spontánní jako on.

"To se zrovna hodí, odcházím ze studia, tak za půl hoďky budu u tebe i s plánem na celé odpoledne," oznámil mi.

"Super budu se těšit," usmála jsem se.

"Já taky, tak za chvíli," rozloučil se a položil hovor.

S mobilem v ruce jsem se usmívala. Konečně nebudu muset trávit celý den sama doma. Vypnula jsem pozastavené video, které teď už nebude potřeba.

Všimla jsem si poházených kapesníčků na stole a došlo mi, že jsem si vlastně polila triko, když mi zazvonil mobil.

Mávla jsem nad tím rukou, sesbírala kapesníčky a vyrazila se nahoru převléknout. Přece nebudu před Billem vypadat jako čuně.

Převlékla jsem se do čistého trika a domácí tepláky vyměnila za džíny, abych před ním nevypadala jako šmudla. To by si pak určitě rozmyslel, jestli by se mnou chtěl trávit další odpoledne.

Jen co jsem se oblékla a dopila čaj, rozezvonil se mi mobil. Sáhla jsem po něm v domnění, že je to Bill, ale nebyl. Byl to Lucas. Zašklebila jsem se na display, ale hovor přijala.

"Áno?" ohlásila jsem se v telefonu.

"Adele, to jsem já," ozval se Lucas kajícným hlasem.

"Moc se ti omlouvám zlato, ale opravdu to bylo nutné, ale příští víkend si to vynahradíme slibuju," prosil, až to hezké nebylo.

"Nemusíš se omlouvat, už jsem si našla zábavu," ujistila jsem ho klidným hlasem.

"Opravdu? No to je skvělé miláčku," úplně jsem slyšela, jak si oddechl. Asi proto, že může zůstat v práci ještě déle. Kdyby ale věděl, že moje zábava se jmenuje Bill, asi by tak nadšený nebyl. Ale já mu to říkat rozhodně nebudu.

Dee :-*