Sometimes dreams become real *06

Tak nekonečnou YBTM máme za sebou :D A teď rozjedeme tuto? Co říkáte? :D S nápady se roztrhl pytel, dneska jsem třeba celé právo vymýšlela nový prolog, který se tady možná už brzo objeví. :-* užijte si díl!

Jakmile jsem za Billem zavřela dveře a zase jsem v domě osaměla, napadlo mě, že přece tu jeho nabídku někdy využiju. Opravdu jsem se tu sama necítila zrovna nejlépe.

Sklidila jsem hrnky od kafe, opláchla je a uklidila. Udělala jsem si rychlou večeři a lehla si do postele.

Pustila jsem si film a přitom jsem stále přemýšlela o té dnešní Billově návštěvě.

Bylo od něj opravdu milé, že se přišel vlastně omluvit a vyjasnit si, jak věci ve skutečnosti jsou. A být kamarádka Billa Kaulitze to není vůbec špatné.

Má vždycky takovou neskutečně nakažlivou dobrou náladu. A v jeho společnosti je mi opravdu příjemně.

Film už byl skoro u konce a já pomalu usínala, když se ve dveřích objevil Lucas. Probrala jsem se z polospánku, zívla a vypnula končící film.

"Ahoj," zašeptal.

"Nevzbudil jsem tě?"

"Ne, koukala jsem na film," zamumlala jsem.

---

"Jak bylo v práci?" zeptala jsem se ze slušnosti a políbila ho, když se ke mně naklonil.

"Na pilno, jako vždy," oddechl si a sundal si košili.

"Je mi líto, že jsem nebyl doma, ale zase se to protáhlo," omlouval se.

"Nechceš si dát se mnou společnou sprchu?" lákal mě. Podezřívavě jsem se na něj podívala. Pochopil a zvedl ruce na obranu. Slibuju, že se o dítěti ani nezmíním lásko," zavrněl.

"Lákavá nabídka, ale už jsem sprchu měla," počkám tu na tebe.

"Dobře, ale neusni mi," usmál se a zmizel v koupelně.

"To se neboj," zamumlala jsem si pro sebe a ještě si zkontrolovala jestli mám na zítřejší ráno nastaveného budíka, ne že bych v neděli šla pro změnu do práce já, to ne.

Ale chystám se s kamarádkou do bazénu a nechci přijít pozdě. Nemá ráda, když se zpozdím.

Lehla jsem si na záda, dívala se do stropu a hned se mi vybavila Billova usměvavá tvář. Nechápu, jak to dělá, že je vždycky tak roztomilý, i když měl plnou pusu sušenky. Usmála jsem se nad tím.

"Čemu se tak usmíváš? Myslíš na mě?" ozvalo se pobaveně ode dveří do koupelny.

Trhla jsem sebou a podívala se na Lucase, který se opíral o dveře koupelny jen v ručníku kolem pasu.

"Ne, jen tak jsem se zamyslela," odpověděla jsem neutrálně.

"Škoda, já na tebe myslel, když jsem byl ve sprše," mrknul na mě.

"Řekni mi, jak je to dlouho co jsme si spolu naposledy užili hm?" říkal a blížil se k posteli, na které jsem ležela.

"Hm, řekla bych že hodně dlouho," přistoupila jsem na jeho hru.

"Taky si myslím a měli bychom to napravit," usmál se a rozvazoval si ručník u pasu. No konečně mu došlo, že mě poslední dobou zanedbával, pomyslela jsem si.

"To rozhodně," zamumlala jsem a přitáhla si ho, abych ho mohla políbit. Okamžitě spolupracoval, takže jsme za pár minut byli oba nazí a oddávali se tomu druhému.

Spokojeně jsem se vydýchávala v Lucasově náručí a užívala si po dlouhé době jeho pozornosti. A že jí v poslední době bylo málo.

"Ani nevíš jak moc si mi v poslední době chyběla," zašeptal mi do ucha a políbil mě na krk.

"Vím, protože tys mi chyběl víc," usmála jsem se a objala ho kolem pasu.

"Ty kecko," zasmál se a prohrabával se mými vlasy, což mě za pár minut totálně uspalo.

Když jsem se začala probírat jako bych cítila vůni kávy. Otevřela jsem jedno oko a opravdu, nade mnou se skláněl Lucas s dvěma šálky kávy v ruce.

"Dobré ráno, zlato," culil se.

"Dobré," zamumlala jsem ospalým hlasem.

"Káva a pro mě?" nevěřila jsem vlastním očím.

"A pro koho jiného," usmál se a políbil mě na dobré ráno.

"Hm, tak to si nechám líbit," vyhrabala jsem se zpod deky a natáhla jsem se po příjemné teplém a voňavém šálku s kávou.

"Co budeme dneska dělat?" zeptal se mě Lucas, když si sedl vedle mě na posteli a já se o něj opřela.

"Ty nejdeš do práce?" podivila jsem se schválně.

"Je neděle, co bych tam asi tak dělal?" protočil oči.

"Já vím, dělala jsem si srandu," šťouchla jsem ho do ramene.

"Hm nevím, kam mě vezmeš?" naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na něj.

"Co třeba zoo?" oplatil mi pohled.

"Zoo?" zaťukala jsem si na hlavu.

"Je skoro zima, všechna zvířátka budou zalezlá a navíc se mi tam v takové zimě co je už venku absolutně nechce," zakroutila jsem hlavou.

"Dobře, špatný nápad. Co třeba….," zamyslel se.

"…..bazén?" nadhodila jsem. Už jsem tam nebyla ani nepamatuju.

"Né, bazén ne, nechce se mi tam," protáhl obličej.

"Můžeme jít do nějaké pohodlné a útulné restaurace co ty na to? Skvělá večeře a víno? To zní dobře ne?" mrknul na mě.

"Když chceš," pokrčila jsem rameny a upila ze svého kafe. Jen co jsem ho dopila odložila jsem hrníček na noční stolek a vydala se do koupelny dát si sprchu. Taková pořádná horká sprcha, to je správný začátek dne. Umyla jsem si vlasy svým oblíbeným šamponem a nechala je smotané v ručníku.

Vešla jsem do ložnice, hodila na sebe domácí tepláky a vytahané tričko, které mám opravdu jen na doma a sešla dolů do jídelny ještě něco málo posnídat.

Z lednice jsem vytáhla ovocný jogurt a posadila se s ním ke stolu. Pomalu jsem ujídala lžičku za lžičkou a přemýšlela co mě příští týden čeká. Měla bys se konečně objednat ke kadeřnici, už mám ty konečky úplně roztřepené, kroutila jsem hlavou nad přelámanými konečky svých vlasů.

Slyšela jsem kroky a zvedla jsem hlavu k přicházejícímu Lucasovi. Drbal se na hlavě, což nebylo dobré znamení. Něco se stalo, protože vždycky když mi chtěl říct něco, co se mi nebude líbit, drbal se ve vlasech.

"Tak co se děje," založila jsem si ruce na prsou a čekala co z něj vypadne.

"No víš zlato, já budu muset tu dnešní restauraci odvolat," sklopil pohled.

"Jdeš do práce," řekla jsem nebo spíše už jen konstatovala.

"Jo, ale jen na chvilku, nutně mě tam potřebujou," chytil mě za dlaně a přesvědčoval mě, jak strašně moc ho v práci potřebujou.

"Že mě to nepřekvapuje," ušklíbla jsem se a vstala jsem od stolu.

"Tak jdi, když tě tam tak potřebujou, pane nepostradatelný," vyjela jsem na něj.

"Já se dovedu zabavit i bez tebe, to se neboj," otočila jsem se na podpatku a vyšla z kuchyně do naší ložnice.

Praštila jsem za sebou dveřmi a naštvaně dupala po pokoji. To si ze mě snad dělá srandu. V neděli do práce? No je to normální? Mělo mě napadnou, že to tak dopadne. Už si prostě nemůžeme udělat ani jednu hezkou neděli, ne. Lucas je prostě regulérní workoholic. Čekala jsem třeba, že za mnou příjde a omluví se, ale to ne.

Za pár minut už jsem slyšela jeho auto na příjezdové cestě. Rychle jsem se podívala skrz záclonku a opravdu, odjížděl.

Tsss, to mu nedaruju mu ještě ukážu, že se dokážu zabavit i bez něj, ušklíbla jsem se. Ať si nemyslí, že budu sedět doma a čekat až se vrátí z práce. Tak to ani omylem. Pohledem jsem zavadila o svůj mobil, ležící na toaletním stolku. Vypadá to, že Billovu nabídku využiju dřív, než by vůbec sám čekal.

Dee :-*