Attractive danger *01

Tak ho tu tedy máte! :D První díl Attractive danger! Řekla jsem si, že ho sem přeci jenom dám, když si o něj Týnka napsala! Takže tenhle je pro tebe Týnko :-*

Doufám, že se tu objeví více komentářů než u Vánoční nadílky :-* Ať se vám líbí :-*

Druhý den jsem vstávala brzy. Měla jsem naplánovaný výlet do Neapole, která nebyla zrovna nejblíže od Říma. Ale vždycky jsem se tak chtěla podívat, tak mě teď nějakých pár kilometrů nezastraší. Znáte to, vidět Neapol a zemřít. Bylo teprve osm, když jsem čekala na autobusovém nádraží na svůj bus přímo do Neapole. Sbalila jsem se docela v rychlosti a tak jsem doufala, že jsem si na hotelu nenechala nic důležitého. Hlavně mít peníze, mobil a foťák, říkala jsem si pro sebe, když jsem nastupovala do autobusu.

Cesta měla trvat dvě hodiny a mě připadalo po půl hodině, jako když už jede snad šest hodin. I když bylo něco po půl deváté v autobuse bylo dusno k padnutí. Jako by tady snad ani neměli klimatizaci.

---

Když konečně uběhly ty dvě hrozné hodiny a autobus konečně zastavil v Neapoli, byla jsem neskutečně ráda.

Protáhla jsem si ztuhlá záda, popadla batoh a vystoupila z prohřátého autobusu. Ještě pět minut a asi bych se tam rozpustila.

Na ulici to ale nebylo o moc lepší, sluníčko pařilo a nedalo se před ním nikam schovat, i přesto, že Neapol je přístavní město a moře je vidět všude kolem.

Vsadila bych se že i ta voda musí být teplá jako čaj. Nasadila jsem si sluneční brýle a vyrazila na prohlídku po městě.

Vytáhla jsem z batůžku mapu města a průvodce, kterého jsem si koupila před cestou sem a snažila se zorientovat.

Když jsem našla, kde zrovna stojím vydala jsem se na velké náměstí, které by mělo být poblíže. Jediné, co mě ale zarazilo, bylo to, že v průvodci psali, že Neapol je nechvalně proslulá svou zločinnou činností jako jsou krádeže, únosy a tak dále. A že si mají obzvláště turisté pečlivě hlídat své věci a bla bla bla. Náhodou, mě nebezpečí lákalo.

Ne nadarmo jsem se vydala sama do mafiánského města.

Zavrtěla jsem nad tím hlavou, to píšou v každém druhém průvodci, že turisté mají být opatrní. Zaklapla jsem knížečku a vydala se nejprve podél přístavu jak mapa říkala.

Rozhlížela jsem se kolem a musela jsem říct, že tu bylo opravdu krásně.

Nad hladinou moře létali rackové, obloha byla jasně modrá bez mráčků a v dálce se tyčil vrchol Vesuvu.

Přemýšlela jsem i o výletě na něj, ale lézt někam do kopce kvůli jediné činné sopce na evropské pevnině, jak jsem se dočetla, se mi opravdu nechce.

Přidala jsem do kroku a zabočila do malé uličky, která by podle mapy měla vést k náměstí. Jestli moje orientace dopadne jako včera, tak nevím nevím.

A určitě tu nebude žádný sličný zachránce jako včera. Ale určitě tu bude banda mafiánů, kteří mě zabijí nebo pošlou do vyhnanství bez mrknutí oka.

Z malé uličky jsem opravdu vyšla na velké náměstí, které jak jsem si stačila všimnout bylo na všech možných pohlednicích, prodávajících se tady na každém rohu.

Jen co jsem udělala pár kroků po náměstí už se na mě vrhly prodavači prodávající zaručeně pravé hodinky ROLEX. Jen jsem zakroutila hlavou, že nemám zájem a chtěla je obejít.

Jenže se na mě nalepili další a další a nabízeli tentokrát sluneční brýle.

Byli čím dál tím dotěrnější, že jsem myslela, že se jich nezbavím. Naštěstí ale zmerčili velkou skupinku turistů, kteří si to právě na náměstí šinuli a mě dali pokoj.

Uff, oddechla jsem si. Opravdu je tohle to město nebezpečné, nevím co by se stalo, kdyby se tam ta banda neobjevila.

Nechala jsem to být a přešla přes náměstí ke katedrále která byla dominantu města.

Trochu mě sice překvapilo, že se všude okolo povalovaly odpadky a i několik soch před katedrálou bylo posprejovaných, ale v tomhle městě je to asi normální.

Vešla jsem dovnitř katedrály a tady už to vypadalo jako v každém normálním historickém kostele. Velký oltář a hrobky několika významných lidí města. Rychle jsem to tu prošla abych se mohla vydat dál.

Navštívila jsem ještě jen hrad, který stál těsně na břehu moře a pak jsem procházela mnoha maličkými uličkami, tolik typickými pro Itálii.

Koupila jsem si několik maličkostí pro sebe i pro své nejbližší.

Vybrala jsem si opravdu pěkný šátek, který se mi určitě bude hodit k podzimní bundě, kterou jsem si nedávno koupila.

Když jsem se podívala na hodiny docela jsem se podivila, že už bylo skoro šest hodin. V půl sedmé mi jede autobus zpátky. To už abych vyrazila na autobusové nádraží.

Vyndala jsem raději mapu, abych se neztratila a hledala na ní kde přesně sem. Dívala jsem se kolem sebe a nemohla najít ani jeden název ulice, ale podle mého mínění bych měla stát na tomhle rohu, rozumovala jsem nad mapou. A v tom případě bych se měla vydat přímo tady napravo, abych došla na autobus.

Vydala jsem se tedy tou cestou, kterou jsem si myslela, že bych jít měla, ale po několika minutách chůze jsem se dostala do úzkých uliček, kde nebylo ani živáčka.

Téměř jako včera, jediné v čem se to lišilo, bylo to, že tady to bylo opravdu stísněné, úzké a tmavé, téměř až nebezpečné, vzpomněla jsem si na varování v průvodci. A byla jsem si jistá, že z tohohle mě už žádný zachránce jako včera nevytáhne, povzdechla jsem si.

Vytáhla jsem mapu a snažila se znovu zorientovat a tentokrát lépe než před chvílí.

Ale bylo to marné, nemohla jsem ani za boha najít, kde se právě teď nacházím. Naštvaně jsem mapu hodila zpátky do batohu a rozhlédla se kolem.

Nikde nikdo, to se ani nemůžu nikoho zeptat na cestu.

No pěkně jsem si to zavařila, už nikdy se nebudu spoléhat na své orientační schopnosti. Pak to dopadá tak jak to dopadlo právě teď. Zanadávala jsem, tohle se může stát opravdu jenom mě.

Ještě naposledy jsem chtěla zkusit podívat se do mapy, ale právě když jsem jí lovila k batohu, ozvaly se za mnou kroky.

Prudce jsem se otočila, nečekala jsem, že se tady zrovna teď někdo objeví. Několik kroků za mnou stál vysoký statný muž v černé bundě.

To není vůbec dobré, blesklo mi hlavou a udělala jsem automaticky několik kroků zpět. Nečekala jsem ho ta blízko za sebou. Před chvíli tady nebyla živá duše.

Udělal několik krokuje mě a řekl něco italsky, čemuž jsem samozřejmě nerozuměla ani za mák.

"Prosím?" zamumlala jsem a polkla.

"Mluvíte anglicky?" snažila jsem se hrát nevinnou turistku. Ale očividně to nezabralo.

Přiblížil se ještě blíž a za jeho zády jsem si všimla dalších dvou chlapů, kteří byli stejní gorily jako on.

A jsem v pořádném průseru, blesklo mi hlavou. Cítila jsem srdce strachy snad až v krku. Snažila jsem se od něj dál couvat, ale ucítila jsem za svými zády chladnou zeď.

Byl už tak blízko, že jsem mohla cítit jeho nechutný dech a jeho nenávistné oči mě propalovali skrz naskrz. Pořád něco mumlal italsky a ty dva za ním mu jenom přizvukovali.

Najednou přerušil náš oční kontakt a otočil se na ty dva za sebou a kývl na ně. Absolutně jsem nevěděla, co tohle gesto mělo znamenat, ale tušila jsem že to nebude nic dobrého, aspoň ne pro mě.

Ty dvě gorily se přiblížili za jeho záda a vypadalo to, že čekají na další pokyn.

Jen jsem na sucho polkla a hned na to vykulila oči, když mě ten první silně chytil tou svou špinavou rukou pod krkem.

"Nechte mě být," zařvala jsem z posledního dechu, i když jsem věděla že mi to nepomůže.

Ty dva za ním najednou začali vytahovat něco zpoza zad a mě se zatočila hlava. Tak teď je se mnou ámen, loučila jsem se se svým krátkým životem, když najednou sevření okolo mého krku polevilo.

Asi jsem se neopovažovala otevřít oči, ale cítila jsem, že ještě někdo přišel. Hned na to se rozjela ohnivá italská diskuze, které jsem nerozuměla ani popel.

Odvážila jsem se otevřít oči a všimla si vysoké postavy v tmavé mikině s kapucí, která stála pár kousek přede mnou a bránila mě svým tělem před těmi třemi. Ten který mě před tím držel pod krkem se ještě snažil něco namítnout, ale muž v kapuce mu něco tvrdě a nesouhlasně odpověděl.

Dál už se s ním nezahazoval a otočil se na mě. Jen jsem němě polkla a čekala co bude dál. Odstřelí mě na místě on místo svých kumpánů?

Nic takového se ale nestalo. Udělal dva rychlé kroky ke mně, chytil mě za loket a bez řečí mě táhl za sebou do první uličky, která byla nejblíže.

Stále jsem mu neviděla do tváře, nevěděla jsem absolutně kdo to je, komu jsem vydaná na milost a nemilost. Pokoušela jsem se mu vyškubnout ale držel mě pevně.

Prošli jsme uličkou a zamířili do jiné, které vedla zase úplně na jinou stranu. Seběhli jsme dlouhé schody a zabočili na malé náměstíčko. Chytil mě a zatáhl do jednoho z domů, opřel se o zeď a já stále kousek vedle něho.

"Tady už nás nenajdou," řekl k mému velkému překvapení německy a oddechl si.

V tu chvíli jsem ho poznala, i když jsem mu stále neviděla do očí. Můj včerejší a vlastně i dnešní zachránce. Stála jsem tam a pořád nemohla uvěřit svému velkému štěstí. Sundal si z hlavy kapuci a pousmál se.

"Už to bude v pohodě, nemusíš se bát," vstal a stoupl si přede mě.

"Jen mi řekni, jak to že se dokážeš ztratit dvakrát ve dvou dnech a ještě tě pokaždé musím zachraňovat?" zasmál se.

"Asi mám na to talent," pokrčila jsem rameny a usmála se taky. Najednou jako by ze mě všechen ten předešlí strach opadl, jako bych znovu cítila, to co včera, že s ním jsem v bezpečí.

Dee :-*