You belong to me ♥ 50

Tak padesáty díl, mělo to být dramatický a napínavý, jako kšandy, ale nějak se mi to sem ještě nevešlo, takže to bude až tak v 52. díle :D:D Ale i tak, doufám, že se vám bude líbít :-* předem všem děkuju za krásné komentáře, které vždycky táááklhe moc potěší.

---

50.

Ležela jsem vedle těch dvou nevěst, které tam něco horlivě debatovaly a připadala jsem si, nějak jako bych mezi ně nepatřila. Oni dvě se vdávaly, oni řešily svatbu a já neměla nic. Ani přítele, ani svatbu. A můj ex, kterého jsem pořád zoufale milovala, byl budoucí manžílek jedné z nich. Ušklíbla jsem se, zní to jak z blbého filmu, ale to nic neměnilo na tom, že to byla realita.

Za další půlhodiny jsem už měla plné zuby Chantallina štěbetání o tom, jak strašně se na to těší, a už za pár dnů a jak to bude slušet jí a Tomovi a blá blá blá.

Za další mi stále připadalo, že na mě Tom neustále zírá, což bylo taky krajně nepříjemné. Měla jsem toho opravdu tak akorát dost, rázně jsem se zvedla z lehátka, zamumlala, že už mám sluníčka dost a odpochodovala do svého bungalovu. Mrskla jsem vztekle osuškou a slunečními brýlemi na postel. Jestli je budu muset poslouchat zbývající tři dni, tak nevím. A ještě, když vidím, jak za ní Tom chodí jako věrný pejsek, tak je mi z toho na blití ještě víc. Dala jsem si vlažnou osvěžující sprchu, abych se trochu zchladila.

Vycházela jsem z koupelny do ložnice a skrz velké okno, táhnoucí se přes celou stěnu jsem viděla překrásný západ slunce. Povzdychla jsem si. Večer jako stvořený pro nějakou tu romantickou procházku podél pláže, nebo mazleníčko na břehu moře. K tomu mi ale někdo chybí. Někdo kdo třeba právě teď dělá prasečinky s tou hnusnou čůzou.

Ještě jsem si vysoušela vlasy ručníkem a přitom už jsem zapínala počítač. Na odreagování si před spaním pustím film. Chvíli jsem se probírala filmy ve složce, než mi do oka padl pro moji situaci věrohodný název - 10 důvodů proč tě nenávidím. A bylo rozhodnuto.

Ještě jsem si vyfénovala vlasy fénem, protože jinak bych vypadala druhý den jako strašák do zelí.

Vrátila jsem se do pokoje a chystala se na své malé soukromé domácí kino.

Zatáhla jsem závěsy, aby mi sem nebylo vidět, uvelebila se v posteli mezi mraky polštářků a stiskla play.

Když po hodině a půl film skončil, nebyla jsem kupodivu ještě ospalá. V pokoji bylo příšerné dusno a vydýcháno, proto jsem vstala a otevřela dveře vedoucí na terasu. Nebe i moře už byly temně černě zbarveny, ale teplota přitom byla jen o několik málo stupňů nižší než odpoledne. Šílené, že tady zůstává takového vedro i v noci.

Opřela jsem se o dřevěné zábradlí a chvíli pozorovala mořskou hladinu. Je to stejně kouzelný přírodní úkaz, pomyslela jsem si. Ne ale na dlouho, brzy se mé myšlenky zase přesunuly na nadcházející svatbu, která mě děsila čím dál víc.

Sice jsem tu chtěla pro Emmu zůstat a jít jí za svědka, ale zase jsem se děsila toho, že jakmile oddají ji a Billa, příjde na řadu Tom a Chantelle. A toho být v žádném případě nechci. Musím vymyslet strategii, abych se hned po oddání Billa a Emmy zdechla.

Slyšet Tomovo ano té couře, bych asi nepřežila. Vzdychla jsem a podívala se na hvězdami pokrytou oblohu. Tohle se v Londýně vidí opravdu těžko.

Chvíli jsem tam ještě tak postávala a pak se vrátila do pokoje. Zavřela jsem za sebou posuvné dveře, zhasla a lehla si do postele. Zírala jsem na stop, ale spát se mi nechtělo.

Natáhla jsem se pro notebook a probudila ho ze spánku. Opravdu jen málokdy ho úplně vypínám.

Další film jsem si už pouštět nechtěla, na hraní nějakých pitomých her jsem neměla náladu, tak už zbýval jedině internet.

Mohla bych si najít ještě nějaké užitečné informace o Novém Zélandu. Až budeme dělat reportáž tak to, že tam natáčely Pána Prstenů mi asi sotva stačí.

Zkopírovala jsem si pár zajímavých materiálů a pomalu se jimi pročítala. V tomhle mám opravdu ráda svoji práci, vždycky se dozvím něco nového.

Za chvíli jsem cítila, jak se mi začaly klížit oči, čas jít spát. Vypnula jsem počítač a položila ho na stůl. Uvelebila jsem se v pohodlné posteli, mezi polštářky a za pár minut jsem o sobě nevěděla.

Druhý den ráno jsem se vzbudila neobvykle brzo a byla jsem neobvykle vyspaná, na to že jsem usnula určitě až po půlnoci. Vyhrabala jsem se z postele, vykonala ranní hygienu, oblékla se a vyrazila na snídani.

Vešla jsem do téměř poloprázdné jídelny se švédskými stoly a opravdu mě překvapilo, že jsem tu už tak brzo potkala svého drahého bratra.

"Co ty tu bratře tak brzo?" posadila jsem se vedle něj s talířkem jídla.

"Jedu pro tátu s Inez na letiště, měli přijet už včera večer, ale nějak jim posunuli let nebo tak," pokrčil rameny a napil se kafe.

"Jo ták," pokývala jsem hlavou. Úplně jsem zapomněla, že má přijet i můj táta a Inez.

"A co ty? Jak to zvládáš?" kývl hlavou směrem ke mně.

"Víš jako to myslím, jako že je to Tomova svatba a tak?" zeptá se.

"Co ti mám na to odpovědět hm? Pravdu nebo milosrdnou lež?" pozvedla jsem tázavě obočí.

Jen se na mě zkoumavě podíval.

"Fajn, jak chceš. Trpím jako pes, když ho vidím po jejím boku a když ji vzpomenu na to, že za pár dní si jí bere, zakroutila bych jí krkem" řekla jsem mu pravdu, tak jak můj bratr chtěl.

Dále jsme už jen mlčky jedl každý svou snídani. Akorát když jsem dojedla, vešel do jídelny Tom. Podívala jsem se zrovna, kdo vešel a střetla se s jeho pohledem. Pohled mi opětoval, dokud jsem neuhnula pohledem první já.

"Jdu k sobě," zamumlala jsem na Willa, Tom se zrovna zajímal výběrem toho, co si dá k snídani a já zamířila z jídelny pryč.

Vrátila jsem se do svého bungalovu a přemýšlela, co budu dnešní den dělat. Asi půjdu zase na pláž, co taky jiného. Bylo ještě brzo, tak si budu moci zabrat dobrá lehátka.

K osušce a jiným koupacím nezbytnostem, jsem ještě přibalila knížku a časopis, abych se nenudila.

Dneska jsem si slíbila, že mi ani Tom ani ta jeho bréca, náladu nezkazí.

S úsměvem jsem vyšla ze svého bungalovu a vydala se po cestičce směrem k pláži. Když jsem procházela okolo bungalovu Emmy a Billa, všimla jsem si pováleného křoví hned vedle a byla mi hanba. Byla jsem asi pěkně na šrot, když jsem zahučela do křoví a ani si nepamatuju jestli jsem tu noc s Tomem spala nebo ne.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a šla dál. Jenomže zpoza dalšího rohu, kam jsem přes jednu velkou palmu neviděla, vyšel Tom a mířil z sobě.

Lekla jsem se ho a zastavila se, nečekala jsem, že zpoza rohu, někdo půjde a už vůbec ne on.

Připadalo mi, že byl také překvapený, že na mě narazil. Stáli jsme naproti sobě jak dva nepřátelé a ani jeden nic neříkal.

Já jsem mu rozhodně nic říkat nechtěla už nikdy v životě, a jemu bych radila to samé.

"Daph, já….," začal a hrál si nervózně se svými prsty.

"Nemusíš se namáhat," utnula jsem ho hned v začátku jeho proslovu, prošla kolem něj a nezapomněla jsem do něj strčit ramenem. Měla jsem prostě potřebu ho aspoň nějak praštit a navíc, nepotřebuju slyšet další blbé kecy a lži. Těch už bylo dost.

Zabrala jsem si to samé lehátko, co včera. Lehla jsem si na osušku, vytáhla knížku a užívala si té pohody. Po chvíli jsem zase byla rozpálená, tak jsem se šla smočit do moře. Za chvíli jsem zase vylezla a znovu sáhla po knize. Klid mi ale moc dlouho nevydržel, protože jsem slyšela přicházející Chantelle a ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, že se za ní plouží Tom.

Tak to ne. Znechuceně jsem zaklapla knihu a během sekundy jsem chytla osušku a vyrazila z pláže pryč. Nebudu poslouchat to jejich vrkání. Absolutně ne.

Vydala jsem se podél pláže pořád do zadu a doufala, že na jdu klidný koutek, kde bych se mohla v klidu opalovat a číst si. Po chvíli jsem opravdu došla k jednomu odlehlému plácku, co nejdál od Toma a Chantelle. Lehátka jako u hotelu, tady sice nebyly, ale měla jsem tady klid a toho jsem si teď cenila nejvíce. Rozložila jsem si osušku na férovku na písek, namazala se krémem, abych se nespálila a užívala jsem si nerušeného klidu a slunečních paprsků.

Dee :-*