You belong to me ♥ 48

Hohooo tendle díl se psal jedna báseň! :D Měla jsem ho hotovej i v rekórdním čase :D cca asi jen jednu hoďku :D což je na mě hooodně brzo :D A takové malé info, už asi moc dílů nebude, protože i tahle povídka směřuje po více než roce ke svému konci :D

Chtěla bych ho věnovat té mojí Báři ♥ která se stále neúnavně po tomhle díle ptá už asi týden a za druhé ber to klidně jako úplatek :D:D:D:D ale mělo by to prostě být, tak jak jsem ti psala :D:D:D vždyť to tam tak krásně pasuje! Prosím, prosím :-*

---

48.

"Tak to ti musím trochu oživit paměť,"olízl si rty. Vysloveně se bavil tím, že jsem si absolutně nic nepamatovala.

"Začalo to tak, že jsi spadla do křoví, když tě Emma odváděla opilou do bungalovu. Šel jsem si zrovna zakouřit a protože jsi hulákala jako na lesy, tak jsem se šel podívat co se děje," oživoval mi Tom paměť. Fajn, to sedělo, to jsem si ještě pamatovala, ale už jsem pozapomněla, že se tam pak objevil on.

"A protože jsem přející bratr a Billovi nějakej ten sex přeju, poslal jsem Emmu za Billem, aby si mohli spolu hezky užít a sám jsem se tě ujal," mrkl na mě, jako bych snad před ním měla padnout na kolena, jak solidárně se zachoval aby si jeho bratr mohl zašukat s mojí kamarádkou. Jen jsem protočila oči a čekala, co dalšího z něj vypadne.

"No nejdřív jsem tě musel vytáhnout z toho křoví, což mi dalo taky trochu práci, protože to vypadalo, že sis tam ustlala a pak jsem tě horko těžko dotáhnul sem, protože už si napůl spala no a pak?" našpulil rty.

"Mám ještě pokračovat?" zeptal se, i když viděl, že jsem nedočkavá, až to z něj vypáčím. Zamračila jsem se na něj tak vražedně, že raději bez keců pokračoval dál.

"No pak když jsem tě konečně dotáhnul do bungalovu, uložil do postýlky a chystal jsem se spořádaně odejít," řekl schválně aby vypadal jak ten nejnevinnější tvor na planetě Zemi. Jen jsem našpulila naštvaně rty. Proti takovýmhle kecům jsem byla imunní.

"Tam si se najednou zvedla, vrhla se na mě a nechtěla mě pustit ven," křenil se, jako bych snad já znásilnila jeho.

"A pořád si opakovala: Chci tě, Tome," šaškoval.

Myslela jsem, že se snad propadnu hanbou. Pamatuju si ještě jak jsem vyřvávala, že ho chci ošukat, ale že bych to řekla přímo jemu? Panebože. Hanba mě fackuje.

Snažila jsem se zachovat si pokerface, aby si nemyslel, že jsem mu to sežrala, protože jsem si nebyla vůbec jistá, jestli něco bylo nebo ne.

"Hezkej pokus, Tome," ušklíbla jsem se.

"A teď jak to bylo doopravdy," pobídla jsem ho.

"Čestně, tentokrát nekecám," zvedl ruce na důkaz své obrany.

"Nebo myslíš, že to poházené oblečení jsem z tebe a ze sebe strhal sám?" podíval se na mě pobaveně. Sakra. Sakra. Sakra. Nesnáším, když se na mě takhle dívá. A Ještě víc nesnáším, když si z té noci nic nepamatuju. Nevím, jestli mu mám věřit nebo ne. Přece bych si musela pamatovat, kdybychom spolu spali nebo ne? Nebo jsem byla fakt taky namol?

"Ty si fakt nic nepamatuješ?" nachytal mě.

"To je škoda," kroutil hlavou, až jsem mu musela dát alespoň herdu do břicha, abych si trochu ulevila.

"Protože ta noc fakt stála za to, byla si tak nažhavená, jako si pamatuju a neustále si mi do ucha šeptala, jak jsem úžasný," pokračoval Tom a viditelně se v tom vyžíval. Zato já ne.

Začínala jsem mu to věřit a propadat panice. Ale ne kvůli nějaké vině vůči té husičce co si bere, ale spíš kvůli tomu, že jsem si z té noci nepamatovala ani ň. A to mě štvalo. Za pár dní se ožení a už nikdy nebudu moct si tu noc zopakovat.

Založila jsem si ruce na prsou a niž bych ho dál poslouchala, stoupla jsem si k oknu zády k němu.

Jak já jsem té pitomé náně záviděla. Dnešní noc strávil Tom sice se mnou, ale já si z toho nepamatuju zhola nic a za pár dní bude celý už jenom její.

Byla jsem zahloubaná do svého rozumování, že jsem si ani nevšimla, že už Tom přestal se svým monologem. Došlo mi to až tehdy, když jsem těsně za sebou ucítila pohyb.

Stále jsem stále nehnutě a dělala jsem, že jsem si ho nevšimla, jenže po chvíli mi obmotal své paže kolem pasu a bradu si položil na mé rameno.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nezkolabovat, když mě obklopila jeho vůně, drahý parfém smíchaný s cigaretovým kouřem.

"Daphne, Daphne,"zamumlal mi do ucha.

"Já vím, že mě teď zabiješ, ale dělal jsem si srandu. Jen co jsem tě uložil, tak si usnula jak miminko," přiznal a já myslela, že z něj na místě udělám sekanou. Už už jsem se otáčela, abych mu to nějak fyzicky oplatila, ale měl výhodu, protože mu jen stačilo zesílit stisk jeho paží kolem mých boků a nemohla jsem se ani pohnout, natož otočit, abych mu ublížila.

"Tome, já tě…,"sykla jsem a stále se mu vzpírala, ale neúspěšně.

"No tak, no tak," krotil mě.

"Víš, že jsem silnější," smál se mi.

"A taky rozhodně blbější," ulevila jsem si.

"Au, to bolelo," zašeptal mi dotčeně do ucha, škoda, že jsem mu neviděla do tváře. Ach jo.

"Bolelo?" vykroutila jsem se konečně z jeho sevření a otočila se k němu bojovně čelem.

"A víš co bolelo mě? Když jsi mi psal celé ty roky sladké smsky a pak když jsem se já blbá, odhodlávala ti všechno odpustit, tak najednou tradááá ty se budeš ženit? Co myslíš, koho to bolelo víc hm?" vpálila jsem mu do tváře.

"Už zase jsi mi kompletně zničil život, Kaulitzi," začínala jsem být hysterická a bouchla jsem ho oběma pěstmi a vší silou do hrudi, ale k mojí smůle to s ním nic neudělalo. Čekala jsem třeba, že se bolestí prohne, ale ne. Chytil mě pevně za lokty a nepouštěl.

"Psal jsem ti, ať mi vezmeš ten hovor ne? Když říkáš, žes mi to chtěla odpustit, tak proč si to nevzala co? Mohl jsem tu svatbu ještě odvolat, proto jsem ti volal. Chtěl jsem vědět, jestli ke mně ještě něco cítíš a chtěla by jsi začít znova. Chtěl jsem nám dát šanci, i přesto jak jsi bez rozloučení utekla, i když k tomu nebyl důvod a nedala o sobě vědět. Víš jak mi bylo? Dovedeš si to představit? Hledal jsem tě pak ještě jako vůl a ani William, můj kamarád, mi nechtěl říct, kde jsi.

Ani nevíš, jak jsem byl rád, že jsi mi odepsala na tu zprávu, bylo to jako znamení, když jsem se odhodlával k tomu, že Chantelle řeknu, že si jí nevezmu, ale když si to schválně nebrala..žádná odpověď taky odpověď," vrazil mi do tváře tentokrát on a podíval se mi nenávistně do očí.

"A víš co ti řeknu? Chantelle nakonec bude lepší žena, než by si byla ty. Ona rozhodně nikam jen tak neuváženě nezmizí," vmetl mi do tváře, jak nejhnusněji uměl.

Jen jsem na něj němě zírala a nezmohla se ani na slovo.

Tohle jsem od něj opravdu nečekala, ani neví, jak moc mě to ranilo. Vždyť já bych pro něj dala ruku do ohně, dýchala bych pro něj a on mi řekne něco takového?

Že ta zmalovaná štětka je pro něj lepší než já? Cítila jsem v očích pálející slzy, ale snažila jsem se je mrkáním rozehnat. Za žádnou cenu jsem nechtěla brečet před ním.

Chvíli se na mě díval jako rozzuřený býk, pak pustil mé ruce ze svého sevření a v mžiku byl pryč.

Prásknul za sebou dveřmi, pak jsem ještě slyšela jak dupe po schůdkách, vedoucích k mému bungalovu a pak byl pryč.

Zhroutila jsem si na postel a dala hlavu do dlaní. Nechala jsem průchod všem svým citům a hlavně svému bolavému srdci. I ta nejmenší naděje, co jsem měla, právě pohasla a já věděla, že jsem ho právě nadobro ztratila.

Dee :-*