Sometimes dreams become real *04

Jelikož v YBTM mám jakýsi psací zásek, dala jsem se pro změnu do této povídky, která mi kupodivu, šla docela hezky od ruky. :D děj už mám promyšlený, zbývá už jenom tedy napsat vše do wordu :D

Když jsem se ráno vzbudila, Lucas už vedle mě neležel. Ušklíbla jsem se, je sobota a on už je zase v práci, to není normální. Už si ani nepamatuji, kdy jsme spolu naposledy o víkendu něco podnikli. To bude už asi hodně dávno.

Celou den budu zase sama doma, povzdechla jsem si a pomalu vylézala z vyhřáté postele. Nebyla jsem zrovna ten typ člověka, co by celý den dokázal proležet v posteli. Po chvíli by mě to přestalo bavit, jen se tak válet a nic nedělat.

Dala jsem si rychlou ranní sprchu a šla si připravit snídani.

Jen co jsem přicházela k lednici, všimla jsem si lístku, který na ní byl magnetem přidělaný. Samozřejmě od Lucase.

Musel jsem do práce, příjdu odpoledne. Miluju tě Lucas.

To znám to jeho odpoledne, přijde nejdříve v deset večer, kdyby nekecal aspoň.

Mezitím co jsem připravovala toasty k snídani, jsem přemýšlela, jak se celý den zabavím. Mrkla jsem ven z okna. Nebylo už zrovna teplo, že by se mi chtělo na nějakou dlouhou vycházku, ale když už nic jiného, mohla bych se třeba projít, napadlo mě.

---

A nebo shrabat listí na zahradě popadané všude kolem.

Jo, to bych opravdu mohla. Aspoň to bude užitečné, než se jen někde beze smyslu toulat, plánovala jsem si program na odpoledne.

Po snídani jsem se hned dala do úklidu kuchyně, otřela jsem všechny poličky, umyla podlahu. Už to potřebovalo. Když byl čas oběda, udělala jsem si těstovinový salát s kuřecím masem a se svým obědem, jsem se usadila k televizi.

Zapnula jsem první program, který mě napadl a vida, zrovna dávali Gilmorova děvčata.

Pohodlně jsem se usadila a chystala si sníst si v klidu u televize oběd, když mi najednou zazvonil mobil.

Protočila jsem oči, neochotně vstala a proklínala toho, kdo mě vyrušil.

Chňapla jsem po telefonu, zběsile vyzvánějícím na kuchyňské lince, kde jsem ho nechala.

Jen co jsem si všimla, že mi volá Lucas, mé předchozí naštvání trochu opadlo. Stiskla jsem tlačítko na přijetí hovoru a těšila se, že zase uslyším jeho hlas.

"Ahoj broučku," ozval se v telefonu jeho hlas.

"Ahoj," řekla jsem naoko sklesle.

"Stalo se něco medvídku?" zeptal se hned starostlivě.

"Nic, když nepočítám, že jsem už kdo ví kolikátý víkend sama doma," postěžovala jsem si.

"Neboj, to už se brzo změní, víš, že teď toho mám hodně, ale pak budu mít všechen čas jen pro tebe," zacukroval do telefonu. Usmála jsem se. No doufám jen, že tohle dodrží.

"A můžeme se pak pokusit o to miminko co říkáš? A by sis už nemohla stěžovat, že jsi doma sama," řekl větu, kterou mě vytočil úplně nejvíc.

"Jo a pak už nebudu sama doma jenom o víkendu, ale rovnou celý týden ne? A bavit se budu tím, že budu utírat pokakaný zadek, mi chceš říct?" vyjela jsem na něj. Nesnášela jsem, když zavedl rozhovor na tohle téma.

"Ale no tak broučku, vždyť by bylo hezké, kdybychom spolu měli miminko," začal zas a znova tu samou písničku se kterou jsem ho zas a znova poslala do míst, kde slunce nesvítí.

"Řekla jsem ti jasně, že ne a už se s tebou na tohle téma nebudu bavit," odsekla jsem a bez jakéhokoliv rozloučení hovor ukončila.

Vjela jsem si rukama do vlasů. Tak tohle mě dokáže vytočit úplně nejvíc.

Naštvaně jsem dupala zpátky ke gauči a mobil jsem hodila na stolek. Díky němu už nemám náladu se koukat na tu televizi.

Nechala jsem ji ale zapnutou jako kulisu, abych si tu nepřipadala tak sama a pustila se do jídla. Kdybych alespoň měli psa, posteskla jsem si.

Ale né, to nejde, Lucas je alergický na zvířecí srst.

Dojedla jsem oběd a talíř po sobě umyla a uklidila, nesnášela jsem když to někdo nechával třeba celé odpoledne neumyté, což Lucas někdy dělal.

Opřela jsem se o linku a přemýšlela, co bude dělat po zbytek odpoledne. Koukla jsem z okna na zahradu a listí válející se všude kolem a hned jsem si vzpomněla, že jsem chtěla shrabat to popadané listí. Aspoň si vybiju, to jak mě zase vytočil s tím dítětem, ušklíbla jsem se.

Za nějakou tu hodinku jsem měla všechno listí shrabané na jednu velkou hromadu a vydala jsem se zpátky do domu. Začínalo už být opravdu chladno a měla jsem úplně prochladlé ruce.

Těšila jsem se, jak si udělám horký čaj a sednu si s oblíbenou knížkou do křesla pěkně u krbu.

Jen co jsem ale vešla dovnitř prosklenými dveřmi z terasy ozval se zvonek.

Kdo to může být? Podivila jsem se, Lucas má přece klíče a já nikoho nečekám.

Vydala jsem se chodbou ke dveřím a cestou pro jistotu zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Nevěděla jsem, jestli po tom hrabání listí nevypadám jako šmudla že?

Nechtěla jsem hned někoho mezi dveřmi vyděsit svým vzhledem. Naštěstí, to tak hrozné nebylo. Jen jsem si v rychlosti zastrčila neposedné prameny vlasů za ucho a pokračovala ke dveřím.

Hned jsem ale zase zalitovala, že nemáme ve dveřích kukátko, protože takhle nikdy netuším, kdo na druhé straně je.

Vzala jsem za kliku, pootevřela a překvapeně vykulila oči. Co ten tady chce? Napadlo mě jako první, když na prahu u našeho domu stál sám Bill Kaulitz. V kožené bundičce, červených upnutých kalhotách, jak jsem si stihla všimnout a s úsměvem na tváři. Ten úsměv, na jeho tváři, mě docela dost zarážel, vzhledem k tomu, jak jsem se k němu včera zachovala.

"Ahoj Adele," pozdravil mě první, protože si všiml, že jsem z jeho neohlášené návštěvy mírně překvapená.

"A-ahoj," dostala jsem ze sebe alespoň pozdrav a pousmála se.

Nemohla jsem se mu podívat pořádně ani do očí, když jsem si vzpomněla na to, že mě včera málem políbil a já pak vzala zbaběle do zaječích. Bože, celý včerejší večer se stát prostě neměl.

Měla jsem sedět na zadku na židli a čekat, než si Lucas vyřídí všechny svoje záležitosti jako poslušná přítelkyně. Bože, co tady může zrovna teď chtít? Určitě jde za Lucasem a ten je samozřejmě zase v práci. Sakra. Co když na něj bude chtít počkat? To nepřežiju.

Už teď jsem určitě červená až na zadku, jenom si vzpomenu na včerejší večer.

A na jeho lákavé rty, které se na mě teď smály, jako by se včera vůbec nic nestalo.

"Jestli jdeš za Lucasem, tak bohužel není doma. Je v práci, znáš to workoholic," usmála jsem se, rozhodla jsem se ujmout se konverzace, aby co nejrychleji odešel. Jen z toho, že stál jen kousek ode mě jsem byla celá nervózní.

Jednou rukou jsem se opírala o dveře a po milimetrech je pomaloučku přivírala. Nadechl se, aby něco řekl, ale pak si to zase rozmyslel a pusu zavřel.

"Jo!" zajásala jsem v duchu. Teď řekne, že to počká a že přijde jindy, oddechla jsem si a pomalu jsem se začala uklidňovat.

To, co ale řekl, mi tep okamžitě zase zrychlilo.

"Já ale nepřišel za Lucasem, já přišel za tebou."

Dee :-*