You belong to me ♥ 45

Tak a hotovo! Stihla jsem to ještě před desátou! :D:D:D to jsem vzorná co? :D Doufám, že se vám bude líbít. :D

---

45.

Usmíval se, zatímco já byla v naprostém šoku. Nevěděla jsem absolutně, co mám dělat, jen jsem na něj němě zírala, když si sedal vedle mě. On byl naopak v naprostém klidu a usmíval se na mě. O pane bože, vždyť já mu teď nechtě vyznala lásku, došlo mi. Srdce mi splašeně bilo jen při pouhém pohledu na něj a pobytu v jeho blízkosti. Co by se asi stalo, kdybych se ho byť jen letmo dotkla? Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled. Strašně moc bych ho chtěla zase obejmout a tulit se v jeho náručí. Cítit tlukot jeho srdce. Propletla jsem si prsty, které se mi nervózně nebo možná i trochu strachy třásly.

Nic neříkal a odvrátil pohled ode mě, na obzor před sebou. Ani jsem nedutala a čekala, kdy se zeptá. Určitě mě zasype haldou otázek, které budou začínat slovem proč. Začne to "proč si odjela" a skončí to "proč si teď řekla, to co si řekla." Polkla jsem nasucho tak hlasitě, že jsem si byla jistá, že to musel slyšet i Tom. Zatímco se díval před sebe měla jsem chvíli času, abych si prohlédla z profilu tu mě tolik známou tvář. Kterou bych si dokázala kdykoliv vybavit i poslepu. Ten nos, pusu, rty, bradu…

Trhla jsem sebou když mě nachytal, jak si ho prohlížím. Hned jsem pohledem uhnula a zírala před sebe. Automaticky, aniž bych nad tím uvažovala, jsem si odsedla dál od něj. Cítila jsem, jak se přisunul zase blíže. Neodolala jsem náporu jeho pohledu a sklopila pohled na dřevěnou kládu, na které jsme seděli.

"Ty přede mnou utíkáš?" zeptal se. Ach bože. Nadechla jsem se. I zvuk jeho hlasu mi chyběl.

"Jo jasně, to je to jediné, co mám na práci, utíkat před tebou," řekla jsem ironicky.

"To co jsi řekla…ehm," odmlčel se.

"Je to pravda?" cítila jsem na sobě jeho pohled. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale podívala jsem se mu přímo do oči.

"Tak když už si to slyšel, není potřeba před tebou hrát nějaký divadélko, že jsem myslela jiného Toma, že?" řekla jsem pevným hlasem.

"Ani za těch pět let jsem na tebe nemohla zapomenout stačí? Jsi spokojenej?" vykřikla jsem téměř zoufale. To bylo to poslední, co jsem chtěla aby se Tom někdy dozvěděl a já mu to takhle blbě sama vykecám. To jsem se ani nemusela obtěžovat se schováváním ve křoví a mohla jsem mu to říct hezky všechno před Chantelle.

"Ale teď ti to může být jedno když si bereš ji," zamumlala jsem. A znovu sklopila pohled na své propletené prsty, které už se maličko uklidnily z Tomovy přítomnosti.

"Daphne," vyslovil mé jméno tak jak to uměl jedině on.

"Daphne, ani nevíš jak moc si mi chyběla. Tak neskutečně moc," ignoroval mojí poslední větu mlel si svoje.

"Tome, prosím tě, alespoň mi nelži ano?" střelila jsem po něm pohledem.

"Asi jsem ti tak moc nechyběla, když si za pár dní bereš tu tu…," nemohla jsem jí přijít na jméno.

"Se kterou už si to táhnul, dávno před tím, co jsi oblbnul mě."

"A víš co? Já blbá jsem ti chtělo odpustit víš? Když jsem si přečetla všechny ty zprávy co jsi mi poslal a potom co mi řekl Bill, že jste se mě snažili najít," musela jsem to ze sebe konečně všechno dostat. Jen ať si hezky všechno poslechne, stejně je to jeho vina. Všechno.

"Ale né, já přijedu sem a jako třešničku na dortu se dozvím, že si bereš tu samou nádheru, kvůli které jsem tehdy odjela, kvůli které to všechno takhle skončilo a ještě kvůli tobě nesmím zapomenou, ty na tom máš taky lví podíl," praštila jsem ho vzteky do ramene.

Chytil mé dlaně pevně to svých a donutil mě podívat se mu do očí. Cítila jsem, jak se mi divoce zvedá hruď, byla jsem nějak v ráži a cítila jsem potřebu mu říct, že jsem jenom kvůli němu, jsem tak dlouho trpěla.

"Daphne, ale tak to nebylo, rozešel jsem se s ní několik týdnů než jsme odjeli na Phillův pohřeb do Německa a ona to prostě nebyla schopná pochopit," řekl a nepřestával se mi dívat do očí.

Snažila jsem se uhnout jeho pohledu, ale když jsem oči sklopila viděla jsem zase jeho plné rty, které bych nejraději zlíbala na místě a to mi mě taky nenechávalo dvakrát klidnou.

"Jo a pak si byl celej špatnej z mého odjezdu a ona chudinka tě utěšovala že?" zvedla jsem pohledem zase k jeho očím, ze kterých těch létaly blesky.

"Jo ale…," hlesl.

"A pak ti chudinka vlezla do postele a zase jsi utěšoval ty ji ne?" vyjela jsem na něj.

"A pak jste si řekli, proč se třeba nevzít že?" pěnila jsem vzteky.

Jak mi jenom tohle může říct? Cítila jsem, jak stisk jeho dlaně na té mé sílil. Podívala jsem se na své dlaně, které drtil ve svém pevném sevření. Zamračila jsem se a podívala se na něj. Připadalo mi, že byl najednou nějak blízko. Nějak moc nebezpečně blízko.

"Pusť mě," zašeptala jsem. Nedbal mé prosby a v očích se mu strašidelně zablýsklo.

"Pusť nebo….," snažila jsem se odtáhnout, ale jeho rty mě umlčely. Vzpouzela jsem se a snažila se osvobodit své dlaně zpod jeho, abych mu mohla jednu natáhnout, ale všechna snaha byla marná. Měl větší sílu než já. A možná už jsem mu vrazit ani nechtěla, po takové době cítit jeho měkoučké rty a moci je líbat, nemohla jsem si nechat ujít takovou příležitost. Po chvíli jsem vzdala jakékoliv vzpouzení se a naopak jsem se mu ještě přizpůsobila.

Se stejnou vášní jako on jsem mu oplácela polibky a spokojeně jsem vydechla do jeho rtů a nechala jeho jazyk vplout do mých rtů, kam se už nějakou dobu snažil dostat. Bylo to jako bychom nebyly v té situaci ve které jsme, jako by žádná Chantalle a žádná svatba neexistovala. Teď jsme prostě byli jen my dva a nic jiného. Když viděl, že spolupracuji a že se nijak nebráním, povolil sevření svých dlaní a já mu hned obmotala ruce kolem krku a přisunula se k němu tak blízko, jak jen to šlo.

Měla jsem zavřené oči, ale cítila jsem, jak se do polibku usmál. Jemně jsem mu skousla ret a pak se trochu odtáhla, abych viděla jeho reakci, která na sebe nenechala dlouho čekat. Dlaní mě chytil za týl a znovu přitiskl na své rty. Dlaní jezdil po mých zádech a hladil mě přes tričko. Byla jsem v takové eufórii, že bych byla schopná ze sebe to tričko i servat, jenom aby se dotkl mé holé kůže, která byla jen z jeho doteků přes látku trička celá rozpálená. Chytla jsem si ho pevně za tváře, aby mi nemohl uniknout a hladově plenila jeho rty.

Hrklo ve mně, když jsem za námi uslyšela zakašlání. Hned jsem Toma přestala zběsile líbat a otevřela jsem oči. Střetla jsem se s Tomovými, stejně šokovaně překvapenými jako byly ty moje.

Nastejno jsme se otočili a dívali se na Emmu s láhví vína v jedné a dvěma skleničkami v druhé ruce, která nás sleduje přísným pohledem. Vím, že to bylo krajně hnusné, ale v první chvíli jsem si přála, aby nás nachytala ta Tomova nádhera. Chtěla jsem vidět tu její zmalovanou tvář, jak se bude tvářit, kdyby nás tu spolu nachytala.

"Ehm," polkla jsem a odsunula se od Toma do bezpečné vzdálenosti.

"Tak já už asi půjdu," vstal.

"Dořešíme to jindy," uchechtl se a pomalou chůzí se vydal mezi palmami pryč.

"Dořešíte?" zopakovala po něm Emma, když už byl v dostatečné vzdálenosti, aby nás nemohl slyšet.

"To jako že si to spolu rovnou rozdáte?" podívala se na mě.

"Emmo, prosím tě, nech toho," dala jsem si hlavu do dlaní. Ještě jsem ani sama nepobrala, co jsem to udělala a Emma už tady moralizuje.

"Daphne, chápu, že ho pořád miluješ, ale uvědom si, že on se za pár dní žení?" sedla si na místo, kde před chvíli ještě seděl Tom.

"Já vím, Emmo, tohle všechno já vím, ale já si nemohla moct," fňukla jsem.

"Snažila jsem se mu vyhýbat, vždyť víš, ale on mě tady překvapil, myslela jsem si, že si to ty a….," skousla jsem si ret. Emma mě zabije.

"A?" propalovala mě pohledem.

"Řekla jsem mu nevědomky, že ho miluju," zamumlala jsem.

Dee :-*