You belong to me ♥ 41

Tááák je tu a na mě docela dlouhý díl! :D Měla bych se učit angličtinu, ale hledám jakoukoli jinou činnost, kterou bych mohla dělat, kromě učení :D:D a že to jde opravdu ztuha, když se člověk po maturitce nějakých pět měsíců nic učit nemusela...:D:D:D Užijte si dílek :-*

---

41.

Ty oči ho vždycky prozradí, stejně tak jako jeho bratra. Zamrkala jsem jestli mě nešálí zrak, ale stále stál přede mnou a usmíval se od ucha k uchu. Musela jsem asi vypadat jako blázen, ale čekala bych tady kohokoliv jiného, dokonce i svého potřeštěného bratra, nebo některého spolužáka z Paříže, ale jeho opravdu ne. Už chápu proč mi Emma nechtěla říct, koho si bere.

"Bille?" dostala jsem ze sebe po chvilce, co jsem se snažila pobrat jak rozum, který mi šrotoval na plné obrátky, koho že to vidí, tak hlas, který právě stávkoval.

"No já schválně čekal, jestli mě poznáš a ty nic Daphne," usmál se a odhalil řadu dokonalých bílých zubů. Mě ale upoutaly spíše dva piercingy v jeho spodním rtu a dosti dlouho neoholené tváře. Jeho vlasy už také dávno nebyly blond, jako si ho naposledy pamatuju, teď byly bílé, že div nesplýval se zdí.

Udělal ke mně ještě dva kroky a pevně mě objal na uvítanou. Neměla jsem sílu mu objetí oplatit, pořád jsem totiž asi ještě byla mírně v šoku, z toho že se tady objevil zrovna on. Když se odtáhl, podívala jsem se na jeho bílé vlasy. Vypadalo to na něm zvláštně. Ne že by mu to neslušelo to ne, ale prostě jsem byla u něj odjakživa zvyklá na černou. I ta blond mi přišla ujetá, ale zlatá blond oproti bílé.

"Já měla poznat tebe? To ty jsi jako chameleón, člověk tě chvíli nevidí a ty hned vypadáš úplně jinak," kroutila jsem hlavou nad jeho vzhledem a stále si ho zvědavě prohlížela. Všiml si jak na něj zírám a musel se smát. Já bych se asi taky smála, kdyby na mě zíral jako na mimozemšťana s otevřenou pusou.

"Takže ty jsi ten Emmy budoucí manžílek?" pořád jsem to nějak nemohla pochopit.

"Jo jo už je to tak," přikývl a usmíval se od ucha k uchu, jen co si na mojí drahou kamarádku vzpomněl.

"Počkej, počkej, jak to že vlastně ty a Emma?" nemohla jsem stále nějak pobrat.

"No vlastně si nás dala dohromady tak trochu ty," ušklíbl se.

"Já?" podivila jsem se.

"Je sice pravda, že jsem se vás původně snažila dát dohromady, ale po tom, co mi Emma řekla, že jsi na ní moc nevinnej a rozkošnej, jsem to vzdala," přiznala jsem se. Jo, jo to jsem si ještě tehdy plánovala, že bychom byly takhle hezky dva páry Emma s Billem a já s Tomem. Ale já s Tomem se nekonáme, povzdychla jsem si v duchu.

Jenom se zasmál.

"No ale když jsme se tě pokoušeli najít, tak jsem Emmě dokázal, že nevinnej rozhodně nejsem," culil se.

"Dobrý stačí, stačí, detaily klidně vynech," krotila jsem ho.

"Počkej, vy jste se mě snažili najít?" zamrkala jsem. To mě překvapilo. Vy? To znamená, že třeba i Tom měl starost a pokoušel se mě najít? Zaplesalo mi srdce. Bill jen přikývnul.

"Buď konkrétní, kdo vy?" tahala jsem z něj, jak z chlupatý deky.

"Já, Emma…..a Tom," dodal po chvíli.

"Tom," zamumlala jsem pro sebe a pohled stočila na špičky svým bot. Cítila jsem jak mi hoří tváře. Jestli je tady Bill, tak je tu na 99 % i Tom. Jestli se tu Bill žení, tak jeho svědek je na 100% Tom. A já jsem na v háji.

"Daphne?" zamával mi dlaní před obličejem a zvednul zkoumavě obočí. Ach ano, jak moc mi tohle jeho typické gesto, které dělal úplně nevědomky a často chybělo.

"Jo, jsem v pohodě," zatřepala jsem hlavou.

"Jen jsem to všechno asi ještě nepobrala," pousmála jsem se. .

"Já Emmě říkal, že ti to měla říct všechno na rovinu, a ne takovéhle tajnůstkaření. Ale ona, že to bude skvělé překvapení," pokrčil omluvně rameny.

"Jo to si dokážu představit. A hlavně že ví, jak nesnáším překvapení," našpulila jsem rty.

"A nepříjemná překvapení obzvlášť," dodala jsem si pro sebe v duchu. Jelikož mi pomalu začalo docházet, že se v následujích několika minutách, a nebo když budu mít štěstí, tak možná i hodinách nevyhnutelně setkám s Tomem. Něco jako je svatba svého dvojčete, bez kterého neudělá ani krok, by si přeci nenechal ujít.

"Neboj, za chvíli to všechno vstřebáš a bude to okej," věnoval mi další ze svých úsměvů Bill a vyrušil mě z mých hororových myšlenek, co se asi stane v následujících hodinách.

"Ukaž vezmu ti kufr a půjdeme ne? Nemáme celý den, na to abychom ho prostáli na letišti ne?" usmál se natáhl se po mém kufru.

"Jo, díky," kývla jsem a následovala ho z letiště.

"Určitě si potřebujete s Emmou pokecat o takových těch vašich holčičích věcech o kterých dokážete kecat hodiny a hodiny že?" utahoval si ze mě.

"Ty máš co říkat, zrovna ty," ušklíbla jsem se. On který dokáže prokecat hodiny, si bude dělat srandu ze mě.

"Ale vlastně máš pravdu, musí mi rozhodně říct, proč se nad tebou nakonec slitovala a ze soucitu si s tebou začala," vrátila jsem mu.

Otočil se na mě a volnou rukou, kterou nedržel můj kufr mi dal pořádnou herdu do zad. A že měl docela sílu, když uvážím, že na to jaký dřív býval šušínka, kterého jsem přeprala i já. Dneska bys si na něj už asi ale netroufla.

"Hele holky se nemlátí," varovala jsem ho.

"Ale já tady žádnou nevidím," smál se. Jenom jsem protočila oči. Je nějakej moc veselej, na to že bude za pár dnů pod čepcem. Asi se z toho svobodného života snaží vytřískat, co to ještě jde.

Došli jsme k menšímu sportovnímu autu, které bylo pravděpodobně půjčené, protože mělo místní poznávací značku. Bill se snažil můj kufr naložit do maličkého úložného prostoru. Tohle auto nebylo zrovna na stěhování velkých věcí jako byl můj lodní kufr do kterého jsem se snažila narvat půlku svého šatníku. Na druhý pokus už tak ale můj kufr narval a mohli jsme vyrazit.

Seděla jsem vedle Billa na místě spolujezdce a čekala než se Bill vymotá z letiště na silnici. Chtěla jsem se pak tak nějak nenápadně zeptat na Toma, jak se má a hlavně jestli někoho má, ale Bill mě s otázkami předběhl a jen co vyjel z letiště a zařadil se do provozu, začal se vyptávat on mě.

"Ehm," odkašlal si.

"A co jsi vlastně celých těch pět let dělala?" podíval se na mě a hned zase stočil pohled na silnici.

"Spoustu věcí," pousmála jsem se.

"Vystudovala jsem žurnalistiku na Oxfordu a teď pracuju pro televizi. Jezdíme s teamem všude možně po světě a točíme materiály na dokumenty nebo takové ty cestopisné pořady," vysvětlila jsem mu.

"Wow, Oxford? Jako fakt? Téda, klobouk dolů. A teď cestuješ po světě," hvízdl obdivně.

"Tak to musí být opravdu zajímavá práce," řekl uznale.

"Kdybych neměl hudbu, něco takového by mě asi taky bavilo. Cestovat to je moje," usmál se.

"Jo neskutečně mě to baví," pokývala jsem hlavou.

"Asi proto bylo těžké tě sehnat, když si pořád někde ve větru," mrkl na mě.

"Neumíš si představit, jakou měla Emma radost, když sehnala tvojí adresu. Přilítla celá rozjařená a rozveselená, že po několika letech ví, kam ti má napsat, aby se ti to dostalo do rukou," podíval se na mě, tak nějak káravým pohledem.

Ani jsem nemusela jsem mít vystudovaný Oxford, abych jeho vyčítavý pohled pochopila. Vím, že jsem se Emmě měla ozvat, ale kdybych se ozvala jí, Tom by se za mnou hned vydal a to jsem nechtěla.

"Bille, prosím tě, nevytahuj teď staré záležitosti ano?"

"Ne, myslím, že je na to naprosto vhodná doba, před Emmou to nechci vytahovat, ale ta tady teď není, tak klidně můžu. Kam a proč si tehdy zčistajasna zmizela? Tom z toho byl úplně hotovej, když se vrátil celej natěšenej na tebe a ty jsi byla pryč a nikdo mu nechtěl říct, kam jsi odjela.

"Natěšenej?" ušklíbla jsem se.

"Spíš nadrženej ne?"

"To taky, ale nezamlouvej to, Daphne!"

"Fajn, jak chceš. Řekni mi, jak by ti bylo, kdyby ti na dveře zazvonila, nafintěná slečinka s kozama šestkama a řekla, že hledá svýho broučka Toma hm? Toho samého Toma, který ti nasliboval hory doly a jak moc mě miluje. No jak příjemný by ti to bylo? Čekal bys v klidu doma na zadku, až by se vrátil zpátky a nepanikařil a neproklínalo ho?" dostávala jsem se do ráže.

"Fajn, asi ne no, spíš bych zmizel z povrchu zemskýho" uznal.

"Vím, že Tom nebyl a nikdy nebude svatej, nechci se ho nijak zastávat, ale opravdu ho to sebralo a mohla jsi aspoň…"

"A tak jsem se sebrala a odjela do Anglie," pokračovala jsem.

"Ale Emmě ses ozvat mohla," vyčetl mi obratem.

"Jo napsala bych jí, kde jsem a za pár hodin by mi před dveřmi stávkoval Tom s prosíkem ne?" protočila jsem oči.

"Víš co? Necháme toho radši. Co bylo bylo, je to pryč. Asi nebyl dobrej nápad o tom znovu začínat co? Jsem moc ráda, že jsi přijela na naší svatbu a že po letech zase vidím starou známou kamarádku a nechci se hned po cestě z letiště hádat," usmál se.

"Já ti to říkala hned, než si vůbec začal," nedalo mi to a rýpla jsem si.

"Dobře no, měl jsem tě poslechnout," zasmál se.

"Jenom mi ještě řekni jedno," odhodlala jsem se zeptat na to, co mě svrbí na jazyku, od té chvíle co jsem ho uviděla na letišti.

"Tom je tady taky že?" zamumlala jsem.

"Myslíš, že bych své dvojče nepozval na vlastní svatbu?" zeptal se mě více než výmluvně.

"Jo jasně, koho jiného že?" začala jsem nervózně plácat.

"Jo, jde mi za svědka a no nic," mávl Bill rukou.

"A?" zeptala jsem se ho.

"Ale nic," zavrtěl hlavou.

"No tak Bille, řekni mi to? Co ale?"

"No já jen, on jde za svědka mě, ty Emmě a ehm jak to říct," poškrábal se na bradě.

"Já vím, bude to znít blbě, ale ty k němu už nic necítíš, že ne?" podíval se na mě jako bych byla v televizní soutěži a on čekal, jestli na jeho otázku odpovím správně. Polkla jsem. Co mu na to mám asi říct? Mám říct, že i když jsem na Toma nadávala a proklínal ho těma nejhoršíma nadávkami, tak i přes to všecičko, co mi udělal, ho pořád miluju? A že by nebylo dne a noci, kdy bych si na něj nevzpomněla? A že jsem mu včera odepsala na jeho smsku a byla jsem rozhodnutá mu dát šanci?

Podívala jsem se znovu do Billových očí, které stále čekaly na odpověď.

"Bille, je to pět ale a….," nenechal mě domluvit.

"Já věděl, že už k němu nic necítíš," usmál se Bill.

"A říkal jsem to i Emmě a ona mi nevěřila," usmíval se vesele. Proč spolu s Emmou řeší, jestli Toma miluju nebo ne? Vrtalo mi v hlavě. Nechala jsem to ale být a nic mu nevymlouvala.

"Bude to tak teda pro vás oba jednodušší," řekl a stočil znovu pohled k řízení a začal si vesele prozpěvovat.

Dee :-*