You belong to me ♥ 40

No sakra 40? :D:D nevěřím :D:D to už je sakra číslo. :D Ale už na začátku bylo plánováno hodně dílů a myslím, že to asi vyšlo :D:D Tak drama pomalu vrcholí...jak to všechno dopadne nechte se přesvědčit..:D:D Vím, že nemám moc času na blog, ale snažím se jak můžu víte? D:D ale vy mi to taky nějak poslední dobou flákáte..:D kromě pár nejmenovaných věrných :D nemyslím, teď jenom povídku, myslím celkově :D nenapíšete ani řádeček...a to se do toho člověku ani pak moc nechce...

---

40.

Ráno jsem se naštěstí dokopala k tomu, abych hned po prvním zazvonění budíku vstala. Všechno jsem naštěstí měla přichystané, takže stačilo jen vypravit sama sebe. Jelikož tady v Londýně sice začíná pomalu léto, ale žádné vysoké teploty okolo třicítky se nekonají, vzala jsem si na sebe své oblíbené džíny, bílé tričko a žluté sako. Ať si ten šedý pošmourný den, trochu barevně rozveselím.

Kupodivu, i na letišti vše proběhlo hladce, žádné dlouhé fronty se nekonaly, až jsem se divila. Teď už jsem ale spokojeně seděla na svém místě v letadle. Ani jsem se tak neděsila, toho jednoho přestupu, kdesi v Africe, jako toho, kdo se skrývá pod záhadnou identitou Emmina budoucího manžela. Měla jsem to z ní dostat sakra, místo toho, abych si četla zprávy od Toma a ještě mu jak husa odepsala a pak mu hovor nevzala.

Jen jsem si na to vzpomněla, hned bych si naflákala. Jen co se vrátím ze svatby a ze Zélandu, tak mu zavolám, plánovala jsem si v duchu. Je to až za tři týdny, takže budu mít ještě čas se na to psychicky připravit a rozmyslet si hlavně co bych mu měla říct. Aby mě hned zase těmi svými řečičkami nedostal. Mám ale ještě čas, a tak se tím teď nebudu zaobírat že? Pokývala jsem si nad tím hlavou a začala se soustředit na časopis, který jsem si koupila na letišti. Za chvíli se mi ale začaly nad stránkami klížit oči. Sice jsem šla včera na mě relativně brzo spát, ale i tak jsem toho asi naspala málo. A na takovou svatbu a na svoji hyperaktivní kamarádku a jejího tajemného manžílka, budu potřebovat asi ještě hodně energie. Sice jsem nesnášela, když někdo v letadle spal a sama radši jsem se dívala z okénka, ale tentokrát mě únava přepadla opravdu plnou silou.

Po chvíli jsem to vzdala a snažila jsem se najít aspoň trochu vhodnou polohu na spaní a za pár minut už jsem o sobě nevěděla. Vzbudila jsem se, až když hlásili, že se máme připoutat, kvůli přistání. Pro mě tedy vlastně mezipřistání. Protáhla jsem se, jak jen to na maličký prostor v letadle šlo, aspoň jsem se hezky prospala, pomyslela jsem si.

Když jsem konečně našla správné letadlo na tomhle místním africkém letišti kde si, kde snad nikdo neuměl anglicky, měla jsem chuť si zatleskat. Opravdu jsem se už viděla, jak se tady někde ztratím a letadlo mi uletí a já tu budu muset nedobrovolně nocovat.

"Ufff," sedla jsem si konečně na své místo v o dost menším letadle než bylo to první. A to jsem si myslela, že stísněnější ten prostor už být nemůže. Naštěstí jsem před sebou měla jen dvě hodiny letu a pak už jen kouzelné písčité pláže ještě kouzelnějšího ostrova. A taky svatba. Které jsem se začínala pomalinku děsit, a to jsem ještě nevěděla, co mě všechno ještě čeká.

Po dvou hodinách, kdy jsem stále jen pozorovala z okýnka azurově modré nebe a sem tam nějaký ten maličký ostrov se letadlo dotklo pevniny. Přistáli jsme na malém, ale přesto velmi moderním letišti, které se nacházelo jen kousek od hladiny moře.

Vstala jsem ze svého místa a vydala se z východu z letadla. Začínala jsem být nervózní. Pořád mi vrtalo hlavou, jak si mě ten Emmim najde? To je jako detektiv nebo čuchací pes?

Přemýšlela jsem, když jsem čekala, než mi přijede hezky na pásu můj kufr. Začínala jsem být ještě více nervózní, když se kufr ne a ne objevit, téměř všichni co se mnou letěli, už své kufry měli jen já ne.

To by ještě tak scházelo, aby se mi ztratil kufr. V čem bych šla na tu svatbu?

Dalo takovou práci vybrat nejvíce vhodné šaty na plážovou svatbu a teď mi budou asi prd platné, jestli zůstaly někde v Londýně, nebo nedej bůh na tom hrozném africkém letišti, kde jsem přestupovala.

Už jsem téměř začínala panikařit, že nejenom, že nemám kufr, ale také mi třeba ten Emmin ženich uteče, protože ho nebude bavit čekat takovou dobu a třeba si bude myslet, že jsem se na to na poslední chvíli vykašlala, když se najednou na pásu jako poslední objevil můj kufr.

Neumíte si představit, jak se mi v tu chvíli oddychlo. Už jsem se pomalu začínala loučit s těmi krásnými šaty, co jsem si na svatbu vybrala.

Tak kufr bychom měli ten ještě najít toho někoho záhadného, kdo tu na mě čeká. S takhle malou dušičkou jsem vstupovala do haly pro přílety a pomaloučku za sebou táhla svůj kufr. Hala už se téměř vyprázdnila, většina lidí už odcházela v doprovodu svých známých nebo delegátů a já se jen rozhlížela kolem sebe a snažila se uhádnout, kdo asi přijel pro mě. Zkoumala jsem pohledem každého na letišti, ale ani jedna osoba mi nepřišla ani trochu povědomá. Japonští a Čínští turisté, rodinky s ukřičenými dětičkami, naproti mně nějaký úchyl ve slunečních brýlích a šílených vlasech, skupinka hlučných Francouzů a Italů…

Pomalu jsem se, se svým kufrem přesunula k jedné volné lavičce a čekala, jestli se tedy ke mně někdo přihlásí nebo ne, protože já tady absolutně nikoho nepoznávala. Když nepočítám čínského turistu, stojícího opodál, který mi připomíná toho člověka z reklamy na čínské nudle, která běží v televizi pětkrát denně.

Nohou jsem si poklepávala a přemýšlela, jaké mám možnosti. Mám zavolat Emmě, nebo prostě ještě chvilku čekat a zavolat až pak? Pohrávala jsem si v ruce se svým telefonem, až jsem ho málem upustila na zem. Našla jsem v kontaktech kamarádčino číslo, ale ještě jsem se naposledy rozhlédla po letištní hale, jestli mi přece jenom někdo nepřijde povědomý.

Naneštěstí jsem se střetla pohledem s tím úchylem naproti mně, který se šklebil od ucha k uchu a najednou se vydal směrem ke mně. A do pytle.

Zaklela jsem v duchu a srdce jsem měla, až v krku. Vypadal fakt nebezpečně, takového bych asi nepřeprala, byl dost vysoký a sílu měl určitě taky. Okamžitě volám Emmě. Sklopila jsem pohled ke svému mobilu a roztřesenými prsty nešikovně klikla a naskočila mi úvodní obrazovka.

"Do prdele," zanadávala jsem už nahlas, protože ten úchyl byl už skoro u mě.

Teď to číslo nenajdu. Zvedla jsem hlavu a doufala, jestli ten někdo, náhodou nemíří k někomu jinému, ale střetla jsem se přímo s jeho pohledem, který už nezakrývaly sluneční brýle. A v tu chvíli jsem ho poznala.

Dee :-*